Já, Zimžírka (oba díly ✅)

22. Návštěvník

Pět let," řekl Ada, a přitom nevěřícně zakroutil hlavou. „To je vážně hodně dlouhá doba a já... Budu upřímný, kdyby mi tehdy tady Hek nepřispěchal na pomoc..."

Hektor se při zmínce o svém záchranářském kousku hrdě vyprsil a na tváři se mu rozprostřel pyšný úsměv.

„... kdoví, jak by to se mnou nakonec dopadlo," pokračoval Ada.

Val viděla, jak se Adovi při těch slovech roztřásly ruce, ve kterých svíral otěže. Ten obraz ji donutil přemýšlet. Bylo příliš snadné uvažovat o sobě jako o člověku, který se nikdy nepoddá. Který nikdy neustoupí a zachová si morální nadhled. Neztratí naději a udrží si světlo i v té největší tmě. Protože o tom to přeci je, ne? O té jiskřičce, která člověka vyvede z temnoty. O ohni, který jakmile je jednou zažehnut, tak už ho žádná síla neuhasí.

„Sdružení umí dělat zlé věci," řekla Val nakonec. „Podlé věci."

„Počkat, takže vy... vy mi to nemáte... za zlé?" vydechl Valerian s podivem. „Ale já zklamal. Zklamal jsem vás i sebe. Nedokázal jsem vás ochránit. Měli byste mě za to nenávidět, vždyť... JÁ se za to nenávidím."

„Nevydal jsi nás Malumovi," řekla Val jistě.

„Ale on vás chtěl pohřbít pod lavinou a já tomu nedokázal zabránit," odpověděl jí sklesle.

Valerian celou dobu držel svůj slib, který dal Sdružení, ale když se dozvěděl, že chce Malum pohřbít Místo a jeho okolí pod lavinou, tak se pokusil o útěk. O svůj první a zároveň i poslední útěk. Ten den přišel Valerian o zrak, ale to bylo tím nejmenším. Tehdy si myslel, že přišel o všechno. Že je všechny ztratil.

„Kolik vás tu vlastně je?" zeptal se jich po chvíli s nadějí v hlase. Doufal, že uslyší známá jména.

„No, já, Ada, Hek, Ros..." začala Val s vyjmenováváním, a přitom si pomáhala počítáním na prstech. „Pak taky Tom s Magdou a tím Filipem."

„Tak ona je tu i Magda?" rozzářil se velitel, který celou dobu doufal, že se jí tehdy podařilo z centrály utéct. Doufal, ale nikdy to nevěděl jistě. „A povedlo se jí opět se shledat s Filipem? Tak to je úžasné," dodal s úlevou.

O Rosovi Valerian věděl, že Malumovo řádění přežil. Zakladatel Sdružení ho tehdy nechal jít, a to i přesto, že dítě, které s sebou Ros přinesl, nebylo to, které Malum očekával. A i když se v tu chvíli mohl obou chlapců snadno zbavit, tak to nakonec neudělal. Nemohl, nebo nechtěl? Odpověď na tuto otázku znala jen jedna osoba, Malum sám.

„Pár jmen mi vůbec nic neříká," pokračoval Valerian zamyšleně. „Ale to je vlastně v pořádku. Místo se vyvinulo, zvládli jste to skvěle. Jsem na vás vážně hrdý," dodal a Val se začervenala. Vždycky doufala, že to, co dělá, by její rodiče činilo pyšnými, ale nyní, když to slyšela na vlastní uši, když měla jistotu, byla štěstím bez sebe. To samé se vlastně dalo říci i o ostatních členech odboje, když zjistili, kdo to k nim dorazil.

„Valeriane?" vyhrkla Magda, jakmile spatřila nově příchozího.

„Magdo!" zajásal a otočil se za jejím hlasem.

„Ty, t-ty žiješ," vydechla roztřeseným hlasem a objala ho. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím," zašeptala a nepouštěla se ho.

„To já taky," řekl konejšivě a pohladil ji po zádech. „To já taky."

„Ale když jsi tady ty, tak –" začala, ale Valerian ji zarazil.

„Ne," zavrtěl hlavou. Ta slova se mu říkala těžce. „On... nepřežil."