Já, Zimžírka (oba díly ✅)

48. To je jeho plán

Hektor měl pocit, že se u něj museli protočit snad všichni členové odboje. Tedy až na Val, která, byť se s ním snažila omezit veškerý kontakt, se na něj vyptávala pokaždé, když se změnila hlídka. Byla proto velice překvapena, když jí Tom sdělil, že se shání po šitíčku. Něco takového opravdu nečekala. Hektor a šití? Neviděla však žádný důvod, proč by mu to přání nemohli vyplnit. Zvlášť, když se u Magdy ujistila, že Hektor-švadlenka nebyl ničím nezvyklým. A tak to brala za bernou minci a nikdo neřešil, co, že to vlastně šije. A to byla chyba. Hektor se totiž k této činnosti neuchýlil náhodou. Nebyla to jen zábava na ukrácení dlouhých chvílí, které byl nucen trávit na půdě. Val mu řekla, že je jen na něm, jak dlouho tam bude zavřený. Mělo to být jen do chvíle, dokud se „nevzdá toho svého hloupého nápadu". Jenže Hektor nehodlal ani náhodou ustoupit, to nebyl jeho styl. A právě to hedvábí, které našel na půdě, mu mělo v naplnění onoho hloupého nápadu pomoci.

„Kolik měří Ada?" zeptal se jednoho dne Hel, která u něj držela hlídku. Bylo na ní znát, jak nešťastná z této přidělené funkce byla. Raději by svůj čas trávila staráním se o děti v Domě, které jí připomínaly šťastné chvíle s rodinou. Jen ona, máma, táta a její o pár let mladší bratr. Jenže pak přišel den, kdy si Sdružení mělo vybrat budoucí zaměstnance. Její bratr byl od malička nadaný úplně na vše, a stal se tak ideálním kandidátem, jenže Hel... Ta podle všeho nevynikala v ničem. Sdružení si ji nevybralo a od té chvíle na ni začali rodiče nahlížet jako na černou ovci. Vzhledem k tomu, že její táta patřil k řadovým Smrťákům a maminka jeden čas pracovala přímo v centrále jako Sdružení jako ošetřovatelka, dávalo to Hel smysl. Ona jediná nezapadala do plánů SMRTi.

„Jak jako kolik měří?" zopakovala s podivem. Jedna její část měla z Hektora strach. Netušila, co ji na něm děsilo nejvíce. Jeho nepředvídatelnost? Kouzelné brýle? Možná to byla kombinace obojího, a ještě něčeho navíc. A otázka mířená na proporce těla jednoho z nejdůležitějších členů odboje nebyla tím nejvhodnějším začátkem ke změně jejího názoru.

„Potřebuju to vědět kvůli tomu, no," zarazil se a nevinně rozpřáhl ruce. „Vo tohle mi jde," dodal a důležitě se zadíval na paže.

„Tak s tím ti nepomůžu," řekla Hel omluvně.

Hektor jí věnoval nechápavý pohled a poté pokračoval ve své práci. Hedvábí mu dělalo ze začátku problémy, bylo pro něj nezvykle kluzké a s Tomovým nožíkem si moc nerozumělo, přesto se mu nakonec podařilo spojit kalhoty, kabáty a blány z hedvábí do zvláštních kombinéz. Okraj hedvábí se táhl přes celou délku rukávu až ke kotníkům. Jeho výtvor byl dokončen, ale tím plán ani zdaleka nekončil. Ještě zbývala poslední část a ta byla asi i tou nejproblematičtější. Dostat se do Malumie. Tušil, že něco takového rozhodně nebude jednoduché. Val si dala záležet, aby ani na okamžik nebyl zanechán o samotě. Hektor měl však v rukávu schovaný ještě jeden trik. Zařídit hlídače je snadné přes den, ale mnohem obtížnější v noci, kdy chtějí všichni spát. A právě na noc Hektor spoléhal. Místňáci se u něj jako dozor zprvu střídali chaoticky, ale po nějaké době nastoupil řád. Připomínali kolečka v dobře namazaném stroji, a to se Hektorovi velice zamlouvalo. Lépe se tak předvídalo jejich chování. A tak Hektor strávil nějaký čas pozorováním svých nočních hlídačů. Hodně mu v tom pomáhal Fou, kterého si vytrénoval, aby ho probouzel. Samozřejmě, že ne kousáním Necítil potřebu nakazit se něčím od svého mazlíčka a dával přednost zatahání za rukáv, nebo zahrabání. A tak Hektor vyťukával vteřiny a Fou měl za úkol udržet jeho činnost v chodu a brzy se dostavily výsledky. Tím nejideálnějším časem se stala překvapivě Rosova hlídka.

Ros na půdu přicházel za hluboké noci a musel tedy veškerou svou energii získat během dne. A to v domě plném dětí není snadné. Hektor se soustředil na své vyťukávání a díky tomu zjistil, že jakmile má za sebou asi devět tisíc klepnutí, Ros začíná pochrupovat. A přesně o tisíc klepanců později už jeho strážce nevnímá svět. Vypočítal si, že má od té chvíle tedy necelou čtvrt hodinu na to, aby spustil svou akci a dostal se ven. Po dalších osmi stech výťucích totiž přicházel Tom a tehdy by Hektorovi útěk rozhodně nevyšel.

Ten večer začal jako každý jiný. Hel mu přinesla večeři, bázlivě ji položila na okenní parapet a šla si sednout ke dvířkám, kde si něco četla. Snažila se nevěnovat Hektorovi žádnou pozornost, v nejlepším případě si vůbec nepřipouštět, že s ním byla zavřená na jednom místě. Ani on se však její přítomností nijak nezabýval. Půda skrývala mnoho pokladů, které jen čekaly na své objevení. A tak se Hektor, kdykoli ho přepadla dlouhá chvíle, vydával na průzkum. Jen díky těmto výletům našel starou tašku přes rameno, která se mu nyní hodila na uskladnění jeho rádoby kombinézy. Sbalil si dva ušité kousky, ale ten poslední, ten si nechal venku. Když přišel čas nočního klidu a on se přikryl dekou, měl již svůj výtvor na sobě a dělal, že spí. A po nějaké době, přesně jak Hektor předpokládal, nastoupil Ros. Sedl si na židli, kterou si tam za tu dobu už stihl moudře připravit, a zíral do stropu. Hektor začal s odpočtem. Ležel na zemi a pod dekou neslyšně poklepával prstem.

Uplynula hodina. Hektor měl za sebou přesně tři tisíce šest set ťuknutí. Tato činnost mu nejenom pomáhala udržet si představu o čase, zároveň ho nutila zůstat vzhůru. A přesně to potřeboval. Rosovi se začaly klížit oči, ale Hektor věděl, že bylo ještě moc brzy. Ne, ještě ne, pomyslel si. Útěk nepřipadal v úvahu.

Další hodina. Hektor měl za sebou více než sedm tisíc ťukanců a zatím nebyl třeba žádný zásah od Foua. Hektor trpělivě vyklepával další vteřiny. Soustředil se na počítání, mžoural na Rose a Fou ho jednou, či dvakrát polechtal vousky po tváři, aby měl jistotu, že je vzhůru. Hektor musel být trpělivý, věděl, že když vyrazí dříve, bude veškerá jeho snaha zmařena. Postupně se dostal na hranici desíti tisíc ťukanců, měl za sebou více než dvě hodiny vyčkávání a tento tah se mu vyplatil. Konečně se to stalo. Nastala chvíle, na kterou tak trpělivě čekal. Rosovy oči byly zavřené a jeho dech klidný. Usnul.

Konečně, zazubil se Hektor v duchu a opatrně odhrnul deku. Potichu přešel k oknu, které otevřel. Rozepl kombinézu a dal si Foua do kapsy svého kabátu, který měl pod svou látkovou kreací. Poté vylezl ven a s tou největší možnou opatrností přešel až k okraji střechy. Naklonil se a podíval se pod sebe. Všude bylo zhasnuto, na sníh nedopadalo ani světlo svíček. Hektor si nasadil brýle na oči a několikrát mávl rukama, jako by byl ptákem, který se chystá ke vzlétnutí. Jeho únikový plán byl založen na povídačkách o veverkách, které obývaly Terru 1. To, co mnozí lidé považovali za schopnost létat, bylo vlastně jen šikovné klouzání vzduchem. A pokud něco takového dokáží veverky, proč by nemohl on? Hektor byl v tomto oboru průkopníkem, vzhledem k Bouřím, které Terry sužovaly, neměl nikdo na cestování ve výškách náladu.

„Dobře, Fou," zašeptal směrem ke zvířátku, možná aby si sám dodal trochu odvahy. „Teď, nebo nikdy."

Hektor udělal pár kroků dozadu, aby měl možnost nabrat rychlost. Zhluboka se nadechl a po několika rychlých krocích se odrazil. Jenže to nevyšlo úplně tak, jak si představoval.

„Co to," vyhrkl, když ucítil, že se místo elegantního vznášení vrhá střemhlav k zemi. Jeho situaci nenapomohlo ani zběsilé mávání rukama, při kterém působil více jako ztřeštěný pták než sofistikovaná veverka. A než se nadál, již objímal kmen stromu, který se mu postavil do jeho takzvané letové dráhy.

„Auč," zamumlal a odplivl jehličí, které se mu dostalo do pusy. „Tohle byl pěkně deb–" Najednou ucítil, jak mu kůra klouže pod nohama. „D-d-de-bilní n-ná-pad," koktal, zatímco zády narážel do větví. Propadal se jehličím, větvemi a větvičkami, které pod jeho vahou praskaly a samotný pád tak zastavila až sněhová hromada.

No, na testovací pokus to nebylo zas tak zlý, napadlo ho, když se sbíral ze země. Po každém experimentu by mělo přijít sebehodnocení a Hektor byl s tím svým jakžtakž spokojen. Vysvlékl si kombinézu a dal ji do tašky k těm ostatním. Příště to určitě vyjde líp, dodal v duchu a s touto velice optimistickou myšlenkou v hlavě se vydal do Malumie.