Já, Zimžírka (oba díly ✅)

20. Milá náhoda

Hektorův dech se začal pomalu zklidňovat. Cítil, jak z jeho těla odpadlo téměř všechno napětí. Již nějakou chvíli jen tak seděl na větvi a bimbal nohama ve vzduchu jako ta nejspokojenější veverka na světě. Působil bezstarostně a zjevně s ním neotřásl ani fakt, že se mu Smrťáci hromadili přímo pod nohama. Jednička a jeho pohůnci dokázali být velice trpěliví, když došlo na chytání odbojářů. Svou práci si natolik užívali, že velitel neměl ani potřebu volat další posily. Tak moc si byl svým vítězstvím jistý.

Ještě neví, co je čeká, pomyslel si Hektor, který počítal s tím, že se mu nad hlavou brzy objeví mocná Bouře, která Sdružení zažene daleko od něj. Bude tu každou chvílí. V hlavě měl narýsovaný plán. Krok číslo jedna: zazní sirény. Krok číslo dvě: zmizí Smrťáci. A než nastane krok tři, známý též jako příchod Bouře, bude už Hektor v bezpečí nějaké hospůdky. Musel přeci něčím zapít ten strašlivý několikadenní detox, který s sebou Místo přineslo. Každou chvílí, zopakoval v duchu ta kouzelná slova. Hektor se ocitl v situaci, kdy nemohl dělat nic jiného než čekat. Jenže obloha nad ním byla stále zářivě modrá a bez jediného mráčku. Každou chviličku... Pomalu začínal nervóznět. Okolí zůstávalo stále stejně poklidné, sníh se příjemně leskl, z nebe zářilo sluníčko. Že by konečně nastal čas panikařit?

Smrťáci pod Hektorem se jen zlomyslně chechtali. Jejich premisa byla jasná – ten kluk z toho stromu dříve, či později sleze. A Hektor byl všemi deseti pro možnost později. Opřel se o kmen stromu, zavrtěl se na větvi a pokračoval v čekání. Kéž by věděl, jaký signál je třeba, aby jeho brýle odvedly svou prácičku. Stejně jako Val s Adou, i on začal přemýšlet nad tím, co měly obě situace, kdy k vyvolání Bouře došlo, společného. Jedna byla na trhu, druhá zase v lese. Hmm, takže místem to asi nebude. V jedné chtěl získat krásný revolver, v druhé chtěl nakopat zadek hnusnému Smrťákovi. Ani cíl jsem neměl stejný. Jenže pak přišlo něco, co by se dalo nazvat jedině jako prozření. To bude ono, zajásal. Celou dobu uvažoval nad formální stránkou situace: kde, co, proč a úplně zapomněl na to, jak se cítil on sám. Nakonec došel ke stejnému závěru jako Val s Adou. Vztek, cítil jsem vztek. Emoční stav nositele se zdál být klíčem. Na rozdíl od nich měl však Hektor výhodu v tom, že jeho brýle byly funkční. Byl jsem nasranej. Tohle bude vono. Možná, že to byl právě vztek, který mu proudil v žilách a ventiloval se velice nezvyklou cestou. Jenže jak se má člověk smrtelně naštvat na přání?

Byl to souboj trpělivosti. Dvě strany, jeden strom a moře času. Ale pak se objevila neznámá, která děním pěkně zamíchala. Zpod Hektorových nohou se ozvalo pípání.

„Hmm?" Jednička si vyhrnul rukáv a odhalil blikající bronzový náramek.

„Co je to za zprávu?" vyzvídal zvědavě mladý Smrťák stojící vedle.

„Nech toho, šplhoune," okřikl ho někdo a ostatní se začali smát.

Vždyť to říkám furt, pomyslel si, když viděl, jak se do toho nešťastného nováčka pustili. Všude jsou prevíti.

„Myslíte, že by se mohlo jednat o," pokračoval onen šplhoun a nenápadně kývl hlavou směrem ke stromu, na kterém stále hnízdil Hektor.

„Možná," odsekl šéf a přiložil si ruku s náramkem blíže k obličeji. „Ano, pane M, jsem na místě," pokračoval.

Nastala chvíle ticha.

„Špatně?" zvolal Jednička nevěřícně. „Ale to není možné, vždyť... Ano, signál odjinud, rozumím, ale tady na stromě... Samozřejmě... Ne, jistě... Provedu, pane M!"

Velitel se podíval směrem k Hektorovu stromu.

„Rozkaz je rozkaz. Musíme toho kluka nechat být, podle všeho hledáme někoho jiného," řekl po chvíli a udělal pár kroků od kmenu. „Pan M se nikdy nemýlí, jedeme." Jednička se naposledy ohlédl k místu, kde seděl Hektor. V duchu si jistě zoufal, vždyť byl tak blízko! Bohužel si byl až moc dobře vědom toho, že i když mu v tu chvíli rozkaz nedával žádnou logiku, musel jej uposlechnout. Naskočil na svůj skútr a společně s ostatními vyjel na místo, odkud podle všeho pocházel onen tajemný signál.

Divní patroni, pomyslel si Hektor, který netušil, co ho spasilo tentokrát, ale nestěžoval si a urychleně zahájil slézání. Rozhodl se, že se pro jistotu vydá úplně opačným směrem než jeho zmatení nepřátelé. Kampak by se jen mohl dát?