Já, Zimžírka (oba díly ✅)

51. Ále no ták

Hektor si zezačátku přišel jako na hradě. Vstupní hala měla zdi obložené chladným kamenem a oblouková okénka po stranách jen umocňovala dojem středověké nedobytné pevnosti. Čím však skupina postupovala hlouběji a hlouběji do budovy, chodby a místnosti v nich se stávaly modernějšími, prosvětlenějšími a jasnějšími. Hektor nastoupil se Smrťáky do zařízení, které bylo až příliš podobné páternosteru z Místa. Bylo na něm vidět, že se mu ten „výtah" moc nelíbil. Společně vyjeli o mnoho pater výše a když vystoupili, ocitli se u dveří vedoucích do Malumovy kanceláře. Hektor se u nich na chvíli pozastavil a zamyšleně přejel prsty po jejich povrchu. Zřejmě se mu dovnitř moc nechtělo, ale Smrťáci se mu nedivili, sami se ke vstupu neměli. Stáli za Hektorem a jen nervózně přešlapovali z místa na místo jako dva školáci, co byli zavoláni do ředitelny. Nakonec to byl právě Hektor, kdo vzal jako první za kliku a bez vyzvání otevřel dveře. Chtěl mě vidět? Tak jsem tady, řekl si a udělal několik odhodlaných kroků dopředu, než se znovu zarazil. Vážně na něj právě teď zírala skrze sklo opice? Narozdíl od 1834 se však Hektor tímto tvorem nedal zmást a bez zaváhání došel až ke stolu, který stál na samém konci místnosti.

„Vítej, Hektore," ozval se z druhé strany Malum. „Posaď se," pobídl ho, ale Hektor jen zavrtěl hlavou.

„Radši postojím," řekl stroze. „To víte, moc dlouho se tady nezdržim."

„Obávám se, že něco takového nezávisí jen na tobě. Jsem překvapený, že přicházíš sám," pokračoval Malum zamyšleně. „Již nějakou dobu se po tobě sháním, ale nebyl jsi nikde k nalezení."

„Možná proto, že jsem... to, no... nechtěl být k nalezení," odsekl. „Ale teď... Přišel jsem si pro plešku."

„Plešku?" zopakoval Malum s podivem.

„No jo, plešku. Nebo, jak to tady vy říkáte, toho... Bezejmennýho."

„Zvláštní prosba. Zvlášť, když tvrdí, že žádného Hektora nezná," prohlásil Malum s úsměvem a zamyšleně obešel stůl, aby si mohl Hektora lépe prohlédnout.

„Tohle ale není prosba," odpověděl Hektor ostře, ale jeho prve asertivní přístup začal trochu pokulhávat a u posledního slova se mu zlomil hlas. A tak, zatímco se Malum ležérně opíral o hranu desky stolu, jeho pomalu dostihovala nervozita, o které si myslel, že byla již dávno pryč. Polkl.

„Ty brýle, ony fungují," pokračoval Hektor o něco mírněji než předtím. Malum se nad ním tyčil a na tváři měl pobavený výraz, jako by snad jeho přítomnost ani nebral vážně. „Ty brýle fungují," zopakoval Hektor. „Přivolal jsem Bouři. Už několikrát," zdůraznil.

„Snažíš se tím něco naznačit?" usmál se Malum a zkřížil si ruce na prsou.

„Když budu chtít, můžu to tady srovnat se zemí," odhodlal se Hektor. „Takže pro vás bude jakože lepší, když necháte mě a mýho kámoše hezky vodejít."

„To jistě," přitakal Malum pobaveně. Hektorovy výhružky ho nechávaly zcela chladným. Zato taška, kterou měl mladík přehozenou přes rameno, ta jeho pozornost upoutala téměř okamžitě.

„Doufám, že jste mu tu brašnu prohledali," promluvil Malum odměřeně ke svým zaměstnancům, kteří na odpověď něco nejasně zakoktali. „Jistěže ne. Hektore, můžeš nám ukázat, jaký dárek jsi nám to vlastně přinesl?" pobídl ho.

„Co? Proč jako?" zaváhal a ochranářsky si skryl tašku za zády.

Malum gestem ruky pobídl své zaměstnance, aby k němu přišli o něco blíže. Oba Smrťáci si stoupli za Hektorova záda jako andělé zkázy a mladík znovu hlasitě polkl.