Já, Zimžírka (oba díly ✅)

40. Exploze světla

Půda. Pro někoho znamená jen zatuchlý prostor pod střechou, jiní o ní zase uvažují jako o místě se zvýšeným výskytem duchů a strašidel. Pro Hektora však znamenala jen jediné: útočiště. A tak, když se chtěl ten večer na moment vzdálit od všeho a od všech, proplížil se do dalšího patra a zamířil až na úplný konec chodby, kde několikrát vyskočil, aby dosáhl na visící provázek. Když se mu po několika pokusech konečně povedlo za tu věcičku zatáhnout, vysunuly se ze stropu schůdky, po kterých mohl vystoupat až na půdu.

Celý prostor se topil v šeru. Hektor prošel kolem krabic, které byly naplněny rozličnými předměty od oblečení, hraček a knížek, po archy papírů a různé látky. Jako můra lákaná na světlo automaticky zamířil k okrouhlému oknu, skrz které do místnosti pronikalo stříbrné světlo měsíce. Tento jediný zdroj světla byl však slabý a dokázal ozářit jen drobnou část podlahy. Hektor se sesunul k zemi pod oknem a zhluboka se nadechl. Konečně klid, pomyslel si a vytáhl z kapsy svého věrného hlodavčího parťáka, kterého položil na parapet. Fou se spokojeně protáhl a bez váhání si od Hektora převzal nabídnuté drobky. Do jídla se pustil prakticky ihned. Alespoň někdo se tu má fajn, pomyslel si Hektor a přitiskl si kolena blíže k bradě. Nikdy by ho nenapadlo, jak moc dokáže změnit jeden den. Jen jedno rozhodnutí. Kdyby zašel do hlavního města a sehnal si „pořádnou práci", jak ho Magda nabádala, neseděl by tu a Adův hlas by ho pomalu nedováděl k šílenství.

Běž!

Hektor se o nic z toho, co se mu stalo, neprosil. Chtěl jen zažít svobodu, být sám za sebe. Užít si trochu adrenalinu jako Zimžírka. Nežádal o to, aby se stal objevitelem Místa. Nehledal skryté podzemní město a stejně tak neměl v úmyslu ho zničit.

Zatracená práce! Pryč!

Jenže jak se zdálo, nikoho jeho názor nezajímal. A zkáza zřejmě čekala všude, kam se vydal.

„POVÍŠ MI NĚJAKÝ PŘÍBĚH??!" vytrhl ho z přemítání nepříjemně vysoký dětský hlas.

Hektor překvapeně nadskočil, až si málem svými koleny vyrazil zuby.

„Co tu sakra děláš, Jonáši?" zašeptal udiveně do šera. „Nemáš tu co dělat."

„Ale mám," odpovědělo dítě. „To ty jsi mi přeci ukázal tohle místo, pamatuješ?" Jonáš přešel k Hektorovi a opřel se o jeho kolena břichem a předstíral, že létá.

„A jo, sakra," zasmál se Hektor. „To jsem fakt neměl dělat," dodal a posadil si Jonáše vedle sebe. Tomu se však vybrané místo nelíbilo a raději vlezl Hektorovi do klína.

„Takže povíš mi o nějakém ze svých dobrodružství?" začal nedočkavě. „Říkal jsi, že až se odsud dostaneš, tak budeš zažívat jedno dobrodružství za druhým."

„Jasně, jedno dobrodružství za druhým," odfrkl Hektor.

Moc dobře si pamatoval, co tehdy Jonášovi napovídal. Společně na půdě trávili celé dny, většinou, aby se tam schovali před maminou domu a jejím „komandováním" ohledně úklidu. Jindy na půdu chodili, jen aby si odpočinuli od ostatních dětí, které nebyly tak „senza" jako oni. Jenže pak přišel den Hektorových narozenin, se kterými mohl oslavit také nově nabytou svobodu (a odpovědnost, o které však nechtěl ani slyšet). Hektor mohl opustit Dům a začít nový zářný život někde daleko, předaleko. Samozřejmě, že Magda nechtěla, aby je opouštěl. „Můžeš se sem kdykoli vrátit, najdeme ti uplatnění," řekla, když se loučili. „Tady budeš vždycky doma." Ale Hektor po ničem takovém netoužil. Chtěl být svým pánem. Tam venku na něj čekal celý svět, proč zůstat navěky jen na jednom místě?