Já, Zimžírka (oba díly ✅)

6. Děs a běs

Ten den byl úlovek jedním z největších v celé historii klanu Smithů.

„Panejo, Gregu," zvolala Tina obdivně, když na jeho zádech spatřila napěchovaný vak. „Těch ale je."

„Co na to říct," zasmál se Greg a slezl z koně. „Ten kluk nám nosí štěstí."

„Jo, heh," ušklíbl se Hektor a svým osobitým způsobem seskočil z koně. Když se poté narovnal a pokusil se rozejít k domu, poznal, že to nebude zase až tak jednoduché, jak si to předtím v hlavě maloval. Zřejmě v sedle strávil více času, než bylo jeho tělo schopno snést.

„Ouha," vyhrkl, když zjistil, že se normální chůze na nějakou dobu stane luxusním zbožím. Jeho nohy odmítaly pokyn „k sobě" a pevně držely tvar do o. Hektor se tak musel pohybovat, jako by měl naděláno v kalhotách.

„Kdy zas budu, to, no, chodit normálně?" obrátil se na Grega, který ho společně s Tinou pobaveně pozoroval.

„To se rychle srovná, synku," zazubil se na něj.

Fjú, tak to je fajn, pomyslel si Hektor s úlevou a doufal, že po dnešku dostane alespoň chviličku na jakous takous regeneraci. Že si jen někam sedne, dá si rajčatovou tyčinku a možná taky něco dobrého k pití. Takoví fajnšmekři tu musí mít určitě něco schovanýho, napadlo ho a při vzpomínce na spíž se Hektorovi začaly sbíhat sliny. Když krátce nato zaslechl Tinu, jak před domem sděluje Gregovi jednu důležitou novinu, začal se mladík tetelit blahem.

„Dneska musíme na předávku dřív," řekla Tina a dodala něco o tom, že ji Greenovi kontaktovali a potřebují se s nimi vidět. Dál ji už Hektor neposlouchal, v mysli jenom jásal nad tím, že vedení někam odjede a on bude mít pré.

Zatímco se tedy Greg bavil s Tinou, Hektor se vydal na průzkum. Ale ne do spíže, na to měl ještě času dost. Hektor překvapivě zaplul přímo do stáje, kde si udělal menší zastávku. Koně ho velice zaujali. Byla to zvláštní a jistým způsobem nádherná zvířata. Tomovi sice stále naháněli hrůzu, ale Hektor k nim byl z nějakého důvodu přitahován. Asi se mu líbily ty jejich oči. Byly ohromné a on měl pocit, že ho s jistou něhou sledují, kamkoli se hne. Hektor natáhl k jednomu z koní ruku a začal ho opatrně hladit po hlavě.

Hezký, pochvaloval si Hektor v duchu a najednou zpozorněl. Venku před stájí se rozproudila diskuse.

„Greenovi? To je ten další z klanů, že?" ozval se zvenku Valin hlas a Greg přikývl na odpověď.

„Můžete jít s námi," dodal. „Jen si musíte vzít naši uniformu, nechceme je vyděsit cizinci," řekl a ukázal na svou kápi.

„A proč by se měli vyděsit?" nechápala Val.

„Ne každý člověk v Americe je tak přátelský jako my," ušklíbl se Greg. „A ne všechny klany si tady rozumí. Vidět na svým území člověka bez kápě tak vyvolá dost otázek."

„Tak schválně, kterej z těch vašich klanů je nejnebezpečnější?" vložil se do jejich diskuse Hektor a přiklusal k nim. Zmínka o znepřátelených klanech ho velice zaujala a v jeho hlavě se ihned objevil obrázek ďábelských lidí v krvavě rudých kápích. A místo koní by jezdili na velkých černých psech. Prostě drsní týpci, pomyslel si Hektor spokojeně.

„Pro nás není nebezpečný nikdo," řekl Greg pohotově. „To ale neznamená, že nám pomůžou, když se dostaneme do potíží."

Greg moc dobře věděl, že tmavé barvy jejich kápí dokáží Místňákům otevřít jakékoli dveře. Díky nim mohou vstoupit do jakéhokoli teritoria a s dobrou výmluvou by je teoreticky neměl nikdo zabít. Samozřejmě jen „teoreticky", protože komunikace mezi klany samotnými vázla. Poté, co Sdružení zlomilo nad Terrou 1 hůl a rozhodlo se z ní udělat jen prostou skládku, se cesty klanů definitivně rozešly.