Já, Zimžírka (oba díly ✅)

55. Něco je špatně

Přiložené audio je sestavené, aby při čtení vystihovalo atmosféru scén. Doporučuji tedy část nejprve přečíst s hudbou a až poté zakládat "komentářová střediska" (na která se už teď těším). :)

A tak všichni tři poslušně viglovali po střeše jako partička tučňáků. Hektor si ten pohyb zřejmě užíval, protože přitom spokojeně vrtěl zadkem, zatímco 1834 se jen bázlivě díval dolů na své nohy a dělal drobné nejisté krůčky. Celou skupinku uzavíral Ada, který se mírně nahrbený sunul po střeše a s nespokojeným výrazem postupoval kupředu. Snažil se vypadat vážně, ale pohyb pánví, který byl třeba k docílení úspěšného přesunu, mu jeho práci moc neusnadňoval.

Hektor došel až k okraji střechy a opřel se o zídku. Nenápadně pohlédl pod sebe a spatřil v jaké ohromné výšce se nacházeli. Polkl. Tohle nebyla ani náhodou půda Domu. Vzdálenost od země byla... masakrující.

„Fajn, pánové!" zvolal Hektor rádoby bezstarostně a klekl si na zídku.

„Co to zase vyvádíš?!" zděsil se Ada, když spatřil, jak přikrčený Hektor odolává vichru.

„Pojďte vedle mě!" zahulákal instrukci a hlavou je pobídl, aby ho následovali.

„Zbláznil ses?!" vyhrkl 1834.

„A až řeknu, tak skočíte!" dodal Hektor.

„Ne, až teď se zbláznil," odsekl Ada. „Máš to vůbec vyzkoušené?" zaváhal a vážně začínal uvažovat nad tím, že se vrátí zpět do své cely. Role zajatce Sdružení se mu zdála být milosrdnější než být přítelem Hektora.

„Vyzkoušené?" zazubil se Hektor. „No, jo, ale moc dobře to nedopadlo. Teď už to ale bude lepší, přísahám! Máme správnou výšku a nemáme žádnou brašnu, která by brzdila naše křídla," dodal spokojeně.

Ada se na něj stále jen nevěřícně díval.

„Ale no tak. Potřebuju, abys mi věřil, Ado," naléhal Hektor. „Dáš to?!"

„Já, áh!" vyhrkl Ada frustrovaně. „Dobře, vyhrál jsi, Heku," povzdychl si. „Doufám, že máš ale nějaké eso v rukávu, karbaníku."

„Na to se můžeš spolehnout," usmál se Hektor spokojeně. Jeden hlas už mám, teď získat toho druhého.

Najednou všichni zaslechli hluk vycházející o několik pater níž. Smrťáci zřejmě odhalili jejich trik a začali s více než pečlivým prohledáváním budovy. Bylo jen otázkou času, kdy se nějaká hlídka dostane až k nim. Museli odtamtud co nejrychleji zmizet.

„Zdržím je!" křikl 1834 a instinktivně se vydal ke dveřím.

„Tak to ani náhodou!" řekl Hektor a chytil ho za rameno. „Žádný hrdinský smrti neberem. Ne za mýho odbornýho dohledu."

„Ale –" zaprotestoval 1834.

„Žádný ale! Jestli tu máme umřít, tak jako srabácký placky, a ne hrdinský cedníky, jasné?" rozlítil se Hektor. „Z tý střechy tě dostanu po dobrým, nebo po zlým. Nešil jsem se se třema super oblekama, aby to do nás někdo našil, rozumíme?"

„Takže ‚srabácký placky' říkáš?" povzdychl si Ada, když společně s 1834 přistoupil k Hektorovi.

„Fajn," nadechl se Hektor. „Ať se stane cokoli, mějte celou dobu roztažený ruce i nohy, jasný?"

„Mně se to pořád nechce líbit," zamumlal 1834, který by v tu chvíli raději riskoval život v boji se Sdružením než hopsnutím z pro něj několika kilometrové výšky. Zvláště, když jim Hektor dával za vzor tučňáky, kteří patří k nelétavým ptákům!

„Tak jo, jde se na to!" řekl Hektor odhodlaně, když všichni tři spořádaně klečeli na zídce. Při těch slovech nabídl oběma svým společníkům v letu ruku. „To je pro lepší rovnováhu," dodal, ale sám tomu moc nevěřil. Spíše to mělo sloužit jen dobrému pocitu.

Ruku v ruce se společně na zídce narovnali. Jen s obtížemi se jim dařilo udržet rovnováhu, o kterou rozhodně nechtěli přijít. Boj o balanc byl pro ně lepší možností než skok do neznáma.

„Oukej, tak na tři!" křikl Hektor a oba jeho společníci přikývli. „Raz, dva, TŘI!" řekl a zavřel oči. Bezmyšlenkovitě se s Adou vrhli do neznáma, zatímco 1834 se spíše jen nechal strhnout jejich vahou, protože se sám ke kroku nedokázal odhodlat.

Malum se mezitím o několik pater níže dohadoval se svými zaměstnanci.

„Jak to myslíte, že nevíte, kde jsou?!" rozčiloval se do komunikátoru. „Musí tady někde být! Jak to myslíte, jak vypadá? Je to kluk s krysou! S krysou! To je snad samo o sobě dost výrazné poznávací znamení, nemyslíte?!"

„Pane?" řekl nesměle Smrťák stojící v rohu místnosti. „Nejsou to, ehm, vaši zajatci?" dodal a ukázal směrem ven.

„Cože?!" vyhrkl Malum a přešel k oknu právě včas, aby mohl spatřit padající trio.

„Ááá!" křičeli účastníci pádu. Hektor si představoval, že bude vzduchem plout jako na vlnách, jenže to byl ohromný omyl. Stejně tak i původní myšlenka elegantního přistání vzala za své. A přitom to mohl být takový pěkný majstrštyk! Pozvolna by klesal, a nakonec by volně přešel do chůze. Jenže něco takového bohužel odporovalo přírodním zákonům. Zaprvé, jeho úbor umožňoval jen tučňáčí viglování, takže, i když by se mu klesání náhodou povedlo, ve vteřině by ryl obličejem v zemi. Druhým, a tím úplně nejzávažnějším, problémem se stalo zrychlení. Bylo mu jasné, že pokud něco rychle nevymyslí, mohli by dosáhnout i rychlosti sto šedesáti kilometrů v hodině. A vrazit do něčeho v takovém fofru se rozhodně neslučuje s lidským životem.

„Zpomalte!" křikl Hektor, aniž by tušil, jestli ho ostatní slyší. Vzhledem k tomu, že všichni padali téměř střemhlav, což bylo samo o sobě šíleným počinem, pokusil se toho Hektor využít a s použitím veškerých sil se prudce vyrovnal tak, aby jeho tělo bylo rovnoběžné se zemí. Ada s 1834 jeho trik zopakovali, což hodně pomohlo. Všem se podařilo trhnutím pád hned v zárodku zpomalit, stále však potřebovali „měkký polštář", bezpečnou plochu na přistání. Ideální by byly kartonové krabice používané kaskadéry. Jenže kde něco takového sehnat v ocelovém městě?

„Tam!" křikl pro změnu 1834 a ukázal k hoře odpadků.

Ugh, problesklo Hektorovi hlavou. Nebylo to úplně ideální řešení, ale nic lepšího neměli. Všichni se stočili k hromadě, která měla být co nevidět odvezena pryč z města. Hektor zatnul zuby a v duchu děkoval za přilbu, co měl na hlavě. Zavřel oči a pocítil náraz. Ihned se k jeho nosu dostal nepříjemný puch zkaženého jídla a ucítil, jak se mu na prsty začala lepit nějaká odporná kaše bůhví čeho.

„No, fuj," odfrkl Hektor a začal se škrábat ven. Musel jednat rychle, bylo mu jasné, že Sdružení po něm každou chvíli vyšle pátrací tým. Kdoví, možná už se tak i stalo. Hektor mohl jen doufat, že nikdo nezachytil jejich letovou dráhu. Pročesávání celého města dá pořádně zabrat, to by mohlo hrát v jejich prospěch. Najednou ucítil něčí dotek na rameni a zděšeně nadskočil.

„Vuhá!" vykřikl a dlaněmi naznačil karate chvat.

„Klid, Heku, to jsem jen já," řekl Ada a znaveně se usmál. „Nechce se mi to říkat, ale tohle se ti vážně povedlo," dodal uznale a smetl ze své hlavy kus něčeho, co vypadalo jako rybí kostra.

Hektor se na odpověď jen zazubil. Užuž se chtěl vydat zpět do Domu, a to s celou parádou, jenže jeho nafouknutý výraz zachránce měl zmizet v momentu, kdy ze své hlavy sundá Smrťáčí helmu, kterou předtím tak blahořečil.