Já, Zimžírka (oba díly ✅)

9. /

Ten den začal jako každý jiný. Magda vstala z postele časně z rána a okamžitě se dala na přípravu snídaně. Nechyběl jí k tomu ani hudební doprovod ve formě hlasitého chrápání. Někdy měla pocit, že má v ložnici místo svého přítele nějakého zákeřného dřevorubce, který celou noc jen piluje dřevěné nohy jejich postele.

Po nějaké době rachot z ložnice konečně ustal.

„Dobré ráno!" pozdravila Magda nově příchozího. Mladík vypadal, jako by se zrovna probudil z vydařeného zimního spánku. „Jak se máme?"

„Hmpf," odpověděl výmluvně a zívl. Tadeášovi dělala komunikace vždy problém, hlavně v ranních hodinách. To ještě netušil, že ho čeká budíček, který byl vydatnější než všechna káva světa.

„Myslím si, že bychom je měli zkusit vyhledat," prohlásila jeho přítelkyně bez varování.

„Cože?!" vykulil oči. Ihned věděl, o co se jednalo. Magda neustále jen mluvila o odboji a o tom, jak jsou ti lidé stateční a chrabří. Byla jako zaseknutá deska, která sice dává smysl, ale po stém poslechnutí člověku začne spíše lézt na nervy, než, aby ji bral vážně. Tušil, že se schyluje k něčemu bláznivému, ale nikdy by ho nenapadlo, že by se snad k těm šílencům chtěla sama přidat.

„Slyšel jsi mě," prohlásila Magda odhodlaně. „Musíme je najít."

„Máš pravdu, slyšel jsem tě. A to velice dobře," odfrkl. „Ale sama moc dobře víš, co všechno mi na tom tvém odboji vadí. Co musím udělat, aby ses té myšlenky jednou provždy zbavila?" zaprosil zoufale.

Pokud si měl vybrat mezi žitím v menším domečku, nebo někde v hlubokém podzemí, tak měl jasno. Nebyla to těžká volba. Tadeáš velice rád rybařil a uvíznutí kdesi pod povrchem mu přišlo více než svazující. Ani samotná myšlenka boje proti Malumovi ho nenaplňovala tak jako Magdu. Pro něj odboj znamenal jediné. Nesmyslné hazardování se životem.

„S tím Sdružením se musí něco udělat," ohradila se Magda, která podle všeho po několika letech jejich vztahu ovládla umění číst mu myšlenky. Netušila, jaká ryba Tadeášovi naplkala takové zbabělé nesmysly, ale moc ráda by ji v tu chvíli hodila na pánev a usmažila k smrti.

„Neříkám, že jsem nějaký fanda Maluma," pokračoval. „Ale to chceš vážně opustit to, co tu máme?"

„Myslíš tu naši chajdu? Jsem pro všema deseti," řekla a přešla ke krbu, kde už bublala ohřátá rybí polévka z minulého dne.

„Vždyť toho můžeme ztratit mnohem víc," bránil se.

„Jo? A můžu jako vědět co?"

„Třeba rodinu," pokračoval Tadeáš ve svém působení na její city.

„Aha," vydechla.

„Chtěl bych založit rodinu," pokračoval, „a to si s těmi odbojářskými blázny nedovedu úplně představit."

Magda zřejmě nebyla jediným členem domácnosti, který si toho rána připravil překvapivou zprávu.

„Myslíš, že je vážně pravý čas na to mít děti?" zeptala se nakonec. Na víc se nezmohla. Přišlo jí, že Tadeáš viděl jen čáru vedoucí z bodu A do bodu B a vůbec neřešil věci okolo. Ona však rozhodně nepřemýšlela v jednoduché linii. S dětmi by přišly problémy. Sotva vše zvládali ve dvou. Nechtěla věci zbytečně komplikovat.

„Vím, že to zní šíleně," nepovoloval v argumentování. „Ale nevím, přijde mi, že nám něco chybí. Že nejsme kompletní."

„Kompletní říkáš?" zamyslela se. Musela přiznat, že jedna její část vždycky toužila po tom mít malé děťátko. „No, dobře," svolila nakonec. „Jednoho caparta bychom si pořídit mohli."

„A proč ne množné číslo?" navrhl vítězně. „Vždycky jsem chtěl velkou rodinu."

„A kolik dětí by sis tak představoval?"

„Tak tři? Čtyři?"

„Ale rodit je budeš ty," zamumlala, zatímco servírovala polévku.

„Když nad tím tak přemýšlím... říkám si, že jedno dítě bude ažaž," zazubil se.

Magda se zhluboka nadechla. Věděla, že se jejich dohadování blíží ke konci. Potřebovala finální argument, kterým si ho získá na svou stranu,

„Ale teď mi řekni narovinu," spustila. „Copak bys dokázal odolat příležitosti znovuzískání svobody? To je přeci to nejmenší, co pro naše dítě můžeme udělat."