Já, Zimžírka (oba díly ✅)

52. //////

„To je vážně dítě?!" vyhrkl velitel.

„Je součástí Sdružení, musíme ho zabít," navrhl někdo z odboje a bez milosti na spícího drobečka namířil revolver.

„Ne!" zastavila ho Magda. „Nemůže za to, že se narodil do Sdružení," pokračovala rozhodně a vzala batole do náručí. Byl to malý Hektor obmotaný v látkách, se kterými si předtím hrál. Síní se rozlehlo nepříjemné dunění. To se zaměstnanci Sdružení snažili dostat dovnitř. Hektora však ani tento ruch nedokázal probudit.

„Musíte se odtud rychle dostat," rozkázal velitel a instinktivně se podíval pod stůl, kde zbývalo ještě jedno neprozkoumané tlačítko. Zmáčkl jej a stěna za stolem odkryla úzký průchod. „Tohle bude muset stačit. Běžte tudy, získám vám čas," prohlásil nekompromisně a zaklekl za stůl, kde se připravoval na nevyhnutelné.

„Hej, jak to myslíš?" protestoval Tadeáš, zatímco odbojáři jeden za druhým mizeli v průchodu s Malumovými poklady.

„Ber to jako potápějící se loď," odsekl velitel. „A já jsem kapitán. Takže teď neodmlouvej a běž. Máš rodinu, o kterou se musíš postarat, ne?"

„To ty taky, Valeriane," štěkl po něm a poté se obrátil směrem k Magdě. „Sám je moc dlouho nezdrží, musím mu pomoct."

Magda se pokusila protestovat, ale on ji zarazil.

„Kvůli tomu jsi přeci chtěla, abychom šli k odboji, ne?" řekl mírně, když viděl, jak jí slzí oči. „Neboj, tohle není sbohem, jen takové... na shledanou. A teď běž."

Jakmile to dořekl, bez zaváhání se přidal k veliteli a když v temném průchodu zmizela i Magda, stiskl tlačítko a stěna vypadala zase jako předtím

„Ty osle, ty si prostě nedáš říct, co?" procedil mezi zuby Valerian a Tadeáš se jenom ušklíbl. „Vzhledem k tomu, že jsme tu jen my dva," pokračoval velitel, zatímco rány do dveří sílily, „musíš mi něco slíbit."

„Nemusím nic," odporoval Tadeáš.

„Myslím to vážně. Malum nenechá nikoho naživu. Zvlášť po tom všem. Pokud by nakonec vzal nějakého zajatce, tak jedině někoho vysoce postaveného. Jestli chceš ještě někdy vidět svou rodinu, Magdu a synka, musíš se vydávat za mě. Jasné?"

Dveře místnosti se prohýbaly v pantech. Ani jeden z nich netušil, jak dlouho zvládnou ranám vzdorovat.

„Jak hrdinské," odfrkl Tadeáš s hranou jedovatostí.

„Važ svá slova, stále tu ještě šéfuju já," štěkl po něm Valerian.

„Ne, když jim nakukám něco jinýho," uchechtl se Tadeáš nervózně. Krátce nato dveře povolily a do místnosti se nahnala jako nezastavitelná lavina skupina Smrťáků. Strhla se střelba.

***

Netušila, jak dlouho už po těch schodech kráčela. Pár minut, půl hodinu? Přišlo jí, jako kdyby za sebou měla už několik kilometrů a stále se neblížila ke konci. Magda pomalu propadala zoufalství. Nevěděla, co bylo v tu chvíli horší. Jestli to, že se ocitla sama, a ještě k tomu s cizím dítětem v náručí, nebo ten ztuchlý tíživý vzduch, který zde panoval. Obojí jí přišlo stejně příšerné a srdce jí svíraly nezměrné obavy. Snažila se postupovat obezřetně, kamenné točité schody se jí mohly pod nohama kdykoli smýknout a ona by pak padala bůhví kam. Přišlo jí, jako by mířily do samých hlubin pekla. Sestupovala již nějakou chvíli, a dokonce dostihla i své kolegy z Místa, kteří též postupovali velice obezřetně a pro lepší stabilitu se chvílemi chytali chladných kamenných stěn. Dunění jejich kroků bylo doprovázeno monotónním kapáním vody dopadající na dlažbu. Jediným další zvukem byl těžký dech všech přítomných, kteří se jen snažili dostat zpět do bezpečí.