Já, Zimžírka (oba díly ✅)

54. Opravdový útěk

Když Hektor otevřel dveře, zjistil, že na ně na chodbě již vzorně čeká Fou.

„Skvělá práce, kluku," pochválil krysáka a nenápadně se rozhlédl kolem, jestli náhodou není někdo poblíž. Když zjistil, že je vzduch čistý, vložil zvířátko do kapsy od Smrťácké bundy a pak se s 1834 vydal na cestu. Smrťák moc dobře věděl, kudy mají jít, aby se za Adou dostali v co nejrychlejším čase. Páternoster! Jedinou problematikou bylo dostat se do kabiny, protože když k tomuto výtahu došli, tak ani jeden z mladíků nechtěl dát přednost tomu druhému a napoprvé se před výtahem srazili jako dva berani. Tento střet nakonec vyhrál Hektor a mohl se tak chlubit svým výtahovým prvenstvím.

Hektor se snažil po cestě ničím nerozptylovat, což bylo ale těžké, zvláště, když se dostali až do tajemného podzemního komplexu. Ihned vyskočil z výtahu a přeběhl k prosklené stěně na druhé straně chodby, skrz kterou mohl spatřit ohromnou plochu plnou roztodivných polí. Vždy mu vrtalo hlavou, z čeho se bral třeba takový alkohol, nebo chleba, když je všude kolem něj tak bílo, a zdálo se, že odpověď na jeho otázku byla celou dobu zde!

„Žjóva," vydechl uznale, když spatřil ohromnou plochu rozdělenou do mnoha menších čtverců. V jednom se nacházely obilniny, v dalším byla rajčata, v jiném kukuřice, nechyběl ani dlouhý úsek osázený rozličnými ovocnými stromy. Mohl být snad tohle jeden z pracovních táborů, o kterých se nesly šuškandy napříč Terrami? Když Hektor pořádně zaostřil, dokázal i z té ohromné výšky rozpoznat malé postavičky, které se v těchto zahradách lopotily. I přesto, že byla kolem nich spousta jídla, všichni pracovníci se zdáli být nezdravě vyhublí. Tuhle zahradu by měli pročesat Místňáci, pomyslel si Hektor, kterému strava odboje stále ještě ležela v žaludku více, než by mu bylo milo. Pak by se ta jejich šlichta určitě dala jíst.

„Nezastavuj se," procedil mezi zuby Smrťák, který si všiml, jak je Hektor tou podzemní zásobárnou unesen. 1834 však věděl, že na takové podivování rozhodně nemají čas. Chodbou si to proti nim kráčela dvojice jeho kolegů.

„Hele, to je 1834," ušklíbl se první z nich. „Netušil jsem, že dneska střídáš noční hlídku zrovna ty."

„Nikoho lepšího asi M nenašel," přidal se druhý a když procházel kolem 1834, tak mu věnoval ránu do ramene. „A slyšel jsi o tom bláznovi, co tu pobíhá?" doznívaly za mladíky jejich vzdálené hlasy.

„Jo, ale ten nemá šanci," zachechtal se první. „Všechny východy jsou hlídaný, je jen otázkou času, kdy ho dostanou," dodal.

Jejich škodolibý smích se ještě chvíli nesl chodbou, nehledě na to, jak daleko od nich ta dvojice již byla.

„Prej imunita," ušklíbl se Hektor, když viděl, jak si 1834 mne bolavé rameno. „To já bych si teda takový zacházení líbit nenechal," dodal s úšklebkem, když se oba rozešli směrem k výslechovým místnostem.

„Tobě se to snadno říká, když tě nikdo nikdy nepovažoval za Malumova mazánka."

„Tak mazánek, jo?" pošťouchl ho Hektor a v duchu děkoval tomu, že o jeho rozhovoru s Malumem nikdo neví. „A čím sis tenhle titul vlastně to, no, vysloužil?"

„Pořád o mně říkají, jak jsem speciální. Vyrůstal jsem tady prakticky odmala, ne jako ostatní, co sem přešli ze škol."

Hektor se uchechtl.

„Je ti snad něco k smíchu?" zachmuřil se 1834.

„Ne," zavrtěl hlavou. Jen mi právě došlo, komu seš podobnej, pomyslel si spokojeně a pak se k němu znovu obrátil. „Tak pokračujem, jo?" vyzval ho Hektor.