Já, Zimžírka (oba díly ✅)

12. Srážka se SMRTí

Hektor začínal pomalu bláznit. Již několik dní nezazněla Místem ona zázračná siréna. Jako by se snad Sdružení snažilo držet od jejich základny, co nejdále to šlo. A jakmile chybí siréna, nejsou Smrťáci. No, a bez nich měli všichni obyvatelé Místa spoustu času myslet na hlouposti. I když hlouposti, to není tak úplně správný termín. Val sestavila program v případě, že by je Sdružení náhodou nechalo na chvíli vydechnout. Jednalo se o činnosti, ze kterých měla prospěch celá komunita a něčím takovým Hektor opravdu neměl zájem marnit svůj čas.

A tak se možnost ráje plného volna rychle změnila v peklo. Velitelka všechny rozdělila do skupinek a udělila jim specifické úkoly. Někteří se pustili do menších úprav, jiní do větších rekonstrukcí. Byli tu i tací, kteří dostali na starost „výměnu transportního systému doručujícího zprávy", ale vlastně šlo jen o okrasný název pro výměnu poštovních trubek. Člověku to však přidalo na důležitosti a měl pocit, že dělá něco ušlechtilého. Místňáci svou práci rádi schovávali za honosná slova, jenže tu byla skupina, pro kterou žádný vznešený název neexistoval. Šlo o úklidovou četu a Hektora přepadla zlost, když se dozvěděl, že přesně tam bude jeho místo. Vážně? pomyslel si. Tohle je ta pozice, na kterou mě šoupnou? Chtěl jsem něco důstojného, co je sakra tohle? Proklínal svou šťastnou hvězdu, že musel zrovna on skončit u sběru odpadků. A tak několik dalších hodin jen chodil a chodil, čistil a čistil, sbíral a sbíral... Zkrátka zbavoval Místo svinčíku, který s sebou veškeré opravy přinesly.

Po chvíli úmorné dřiny zahlédl, jak si to k němu zvesela míří jedna „optimistická opruzenina". Tak dané osobě Hektor přezdíval.

„Zrovna jsem skončil u trubek a napadlo mě, že–" hlásil už zdálky Tom.

„Že za mnou zaskočíš?" zavrčel nevrle.

„Ne, že sem přijdu. Skákání je náročné," zazubil se na něj, ale to už Hektor vymýšlel, jak by se ho co nejrychleji zbavil. Najednou nad svou hlavou zaslechl jemné zaskřípání. Část lešení blízké budovy se uvolnila. Pracovníkům nahoře se naštěstí nic nestalo, jenže co lidé, kteří stáli pod nimi? Uvolněné lešení zahájilo volný pád. Rychle se blížilo k zemi a mířilo přímo na Hektora s Tomem.

„Bacha!" křikl Hektor, jehož reflexy za tu dobu klidu nijak výrazně nezakrněly, spíše naopak. Trhl s Tomem na stranu a nebezpečí je jen o pár centimetrů minulo.

„Žjóva," vyhrkl. „Nezachránil jsi mě teď náhodou, Heku?"

„Hmm, to záleží," zamumlal. „Pokud mi z toho nic nekápne, tak ihned zapomeň, že se tu něco takového stalo. Nechci, aby si ostatní mysleli, že jsem tvoje chůva."

„Chůva? Vždyť ty jsi hrdina! Tohle bylo tak odvážné, tak... nesobecké."

Z Tomovy chvály se začal Hektor malinko červenat.

„Něco takového se rozhodně odměnit musí. A já už vím jak. Pamatuješ, jak moc jsi chtěl zbraň a byl jsi zklamaný, že jako nováček žádnou nemůžeš mít?"

„Pooočkej, to jako fakt?" zajásal Hektor. Dnešek bude možná lepší, než jsem si myslel.

„Zavři oči a natáhni před sebe ruku."

Konečně něco v mém životě funguje tak, jak má. Ať je to pěkný kolt. Nebo cokoli, s čím se dá udělat slušná paseka. Ale ten kolt, ten by byl úplně tou nejlepší možností!

„Tady máš!" Tom mu vložil něco do dlaně.

Tak to teda rozhodně zbraň nebude, napadlo ho, když v ruce několikrát předmět promnul. No, co to sakra je?

Když Hektor znovu otevřel oči spatřil kapesní nůž.

„Tahle věc mě chránila a teď bude chránit i tebe," prohlásil hrdě.

„Nedělej z toho ten, no, ExkaliBrrr, prosím tě," pronesl s opovržením. „Tahle hračka je asi tak užitečná jako...no, jako..."

Hektora z přemýšlení vyrušil spásný zvuk sirény, kterým skončil nejen jeho rozhovor s Tomem, ale zároveň jím byla ukončena i dlouho probíhající uklízecí horečka. Oba mladíci ihned zamířili směrem k aule, jenže Hektora po několika krocích někdo velice nepěkně zadržel. Zničehonic na svém rameni ucítil cizí paži, která ho prudce stáhla o pár kroků zpět.

„Ne tak rychle. Kam si myslíš, že jdeš?" ozval se za Hektorovými zády hluboký mužský hlas.

„Já?" začal nevinně. „Jen jsem se šel trochu provětrat."

„To bych ti neradil," pokračoval Ada. „Raději zamiř zpět do Chatrče. Nezapomínej, že si všichni nováčci musí vysloužit důvěru, než jdou na povrch."

„Počkej, počkej, počkej, to mi to sbírání odpadků nic nepřineslo?! Já tady dřel..."

„Myslíš prospíval komunitě?" opravil ho Ada.

„Tak fajn, prospíval komunitě a ty mi chceš říct, že to všechno bylo k ničemu? Zatraceně, tohle není ani trošku v pohodě. Nováčci se tu můžou přetrhnout, div nevydrhnou podlahu kartáčky na zuby, a jediný, co z toho mají je: ‚Zpátky do Chatrče, drahouši'?!"

Ada uvolnil sevření a vypadalo to, že na něj Hektorova slova zapůsobila.

„Hmm, nerad to říkám, ale možná ti v něčem dám za pravdu," prohlásil po chvíli.

„Vážně?!" Hektor nemohl uvěřit vlastním uším.

„Jistěže. Nováčci dnes odvedli vážně dobrou práci a nebylo by od nás fér je nijak neodměnit. Mat a Hel se k nám připojí."

„Výborně!" Hektor ještě nikdy slovíčko nám neslyšel raději.

„Tebe se to ale netýká," prohlásil Ada a namířil prstem směrem k Chatrči. „Val ti možná věří, ale já ne. Zůstaneš tady a pokud za tu dobu, co budeme pryč cokoli vyvedeš, tak to bude mít následky," řekl chladně.

Hektor si znechuceně odfrkl. Rozčiloval ho fakt, že se ze tří nováčků k boji připojí jen dva a on mezi nimi nebyl. Mata znal jen chvíli, a to jen kvůli tomu, že ho první den otravoval v pokoji. Blbej Mat, proklínal jeho jméno v duchu. S Hel se krom výletů do jídelen nikdy pořádně nesetkal, ale věděl, že by byl v boji lepší než oba tito nováčci dohromady.

Hektor se podíval směrem k aule a spatřil, jak se tam blíží Mat s Helou. Ten prevít, napadlo ho. Za tak krátkou dobu jim nemohlo přijít povolení. Oni do akce chodí úplně normálně! Pleška celé tohle divadýlko sehrál jen, aby si mě vychutnal, ale to mu nedaruju.