Já, Zimžírka (oba díly ✅)

13. Lapeni a překvapeni

Hektor se procházel po Místě a byl zlostí bez sebe. Jak mě tu mohli jen tak nechat? Zuřil. Konečně se mu naskytla příležitost všem ukázat, čeho všeho je vlastně schopný a on tu musel zůstat trčet. Naštvaně kopnul do hromady plné plechovek, která ještě čekala na odklizení. Spolu s dutým zařinčením plechu však zarezonovalo Místem ještě něco.

„Okamžitě s tím přestaň!" ozval se zdálky něčí hlas.

Hektor sebou překvapeně trhl. To jsem snad svým řáděním vyprovokoval ducha odpadků? Zalekl se. Myslel si, že ho tu Místňáci nechali úplně o samotě, ale zřejmě se pletl. Po chvíli mu došlo, kdo za jeho napomenutím stál a všechen strach z něj rázem opadl.

„Pardon, pane Citlivko!" křikl směrem k rozhlasové stanici, kde sídlil Ros. Takže tu nejsem zase tak úplně sám, napadlo ho. Pousmál se a do jedné z plechovek ještě jednou provokativně kopnul. Vypadá to, že má tam nahoře Ros schovaný nějaký výkonný dalekohled. Šmírák jeden.

Po chvíli se však znovu dostavila nuda. Ta trocha adrenalinu, která se k Hektorovi dostala díky velice přesvědčivé konspirační teorii o pomstychtivém duchovi, velice rychle vyprchala. Hektor si povzdychl a otráveně se sesunul k zemi. Jak ho ten klid nebavil! Opřel se zády o zeď něčího bydliště a zvedl hlavu. Svým pohledem hypnotizoval žárovky, které Místo udržovaly osvětlené. Snažil si ukrátit čas a nejlepší zábavou, která mu v tu chvíli vytanula na mysl, bylo přemýšlení nad tím, kolik energie asi Místňáci musí vyprodukovat, aby udrželi svůj domov v teple a světle. Fyziku měl vážně moc rád. Jeho sérii výpočtů však vyrušil nenadálý pohyb. Hektor koutkem oka zahlédl drobný stín. Zprvu tmavá a rozmazaná tečka se však velice rychle změnila na svižně cupitající čáru. A mířila přímo na něj. Hektor sebou prudce trhl ve snaze vyhnout se hrozícímu nebezpečí. Nadskočil, ale když spatřil pravou identitu nového návštěvníka, rychle se zase uklidnil.

„No fuj, tys mi dala," ušklíbl se, když zjistil, že se jednalo jen o krysu, kterou přilákaly zbytky v plechovkách.

Zvířátko zůstalo na Hektora jen tupě zírat. Zaměřilo se na něj svýma drobnýma očičkama a párkrát zaškubalo čumáčkem, jako by něco větřilo. Zřejmě bylo s něčím nespokojené.

„Tak teď fakt doufám, že se mi nesnažíš nic naznačit," pousmál se Hektor a nenápadně si přičichnul k oblečení. Přemýšlel, kdy se naposledy vykoupal nebo si alespoň vypral. Fakt, že si nemohl na nic z toho vzpomenout mu moc nepomáhal. Sakra, to už vážně smrdím i kryse?

„Soudit umí kdekdo," odfrkl nakonec. „Víš, co je mnohem nepříjemnější, než můj puch?"

Ozvalo se písknutí, jako by se s ním snad krysa snažila komunikovat.

„Tak já ti to teda povím," pokračoval Hektor, který to drobné zvíře považoval za svého vzorného posluchače. „Je to fakt, že tam nahoře probíhá bitka a já nejsem její součástí. Tohle se prostě nedělá! Nemůžou si sem někoho pozvat, a pak ho prostě odstavit. Řekni mi, Fou," obrátil se ke zvířátku, „kdy jsem tak změknul?"

Krysa ze sebe vydala další písknutí, tentokrát o něco slabší než to předchozí.

„Máš pravdu, asi to bylo při tom posledním útěku. Velice vydařeném, mimochodem. Kdybych od toho děravýho stromu rychle zmizel, třeba bych na ty Smrťáky nikdy nenarazil. Jenže já blbec se musel vracet. To mě stálo čas, víš? Zavřel jsem za sebou dveře, aby tyhle blby Sdružení nááááhodou neobjevilo a co z toho mám? Jen pokec s krysou. Bez urážky, jo?"

Hektora začala nahlodávat vtíravá myšlenka. Možná, že nebyl vězněm Místa, ale spíše své hlavy. Začínal se považovat za ztracený případ. Už jen to jméno, které svému novému mazlíčkovi dal. Fou. Původně to měl být Fousek, ale nakonec to zkrátil na tři písmenka. Tři tak moc typická písmenka, která k Místu zkrátka patřila. Hektor si zadumaně položil hlavu do dlaní. Netušil, co se během jeho rozhovoru s hlodavcem dělo na povrchu a možná to tak bylo lepší. Sice pro něj byla tato akce novinkou, ale pro většinu Místňáků šlo jen o rutinu.