Já, Zimžírka (oba díly ✅)

43. Experiment jménem SMRT

Varování: když jsem tuto část psala, tak jsem přes slzy neviděla na klávesnici (to se mi snad ještě nestalo). Své na tom nese i přiložené audio, které jako by bylo stvořeno PŘÍMO pro tuhle část.  Pusťte si tedy píseň Ghost In The Rain, a to nejen jako kulisu. Zaměřte se na text skladby, nebudete litovat.

---

Představte si psa. To zvíře sedí samo na rohu ulice a vypadá zanedbaně. Zuboženě. Je to opuštěný, špinavý tulák, jehož vzhled vás varuje, ať se k němu nepřibližujete. Jeho srst je oškubaná natolik, že jdou spatřit holá místa kůže, která je pokryta různými rankami, jizvami a modřinami. Oči má podlité krví, jedno ucho mu úplně chybí a zuby, ty jsou ostré. Ostré a vyceněné. Jen z pohledu na ně člověku zatrne krev v žilách. Ten pes působí nebezpečně a cení své zuby na všechno a všechny v okolí. Sliny mu kapou z tlamy a z jeho hrdla se do světa dostává jen hluboké nepřátelské vrčení, které má sloužit jako varování: „Udělej ještě krok a rozsápu tě."

Přesně to nám ten pes říká. Samozřejmě, že je přirozené se od takového zvířete držet dál. Každý rozumný člověk by tak udělal. Vyhneme se mu, to je jediné řešení. Pokračujeme ve své cestě s tím, že jsme se setkali se stvořením, které je zlé. Tak bychom tu škatulku nadepsali. Ten pes je zlý. Není o tom pochyb, zvlášť, pokud patří k plemenu, které má za sebou krvavou historii. Ano, zlý, zlý pes. Ale mohlo by to nakonec být úplně jinak?

Možná, že ten pes nikdy nechtěl představovat hrozbu. Možná, že vrčel, jen proto, že se, kdoví, třeba bál? Možná mu bylo v minulosti ublíženo a on se nyní jen brání. Tváří se jako váš nepřítel, i přestože uvnitř je to jen vyděšené, ublížené štěně. Cení na vás své ostré zuby, které působí dojmem, že se vám každou chvílí zaryjí do kůže a kdoví, možná, že když se k němu vážně přiblížíte, tak to tak dopadne. Ale to zvíře nebylo vždy takové.

Kdysi dávno měl ten pes uši obě.

Kdysi dávno se z jeho hrdla neozývalo jen chrčení.

Kdysi dávno měl srst jemnou a oči vřelé.

Jenže to je minulost a nyní zná jen strach. Prožil si mnoho zlého a přirozeně nechce, aby se historie opakovala. Pamatuje si, jak moc ho to bolelo. Vlastně ho to stále ještě bolí. A tak si nikoho nepřipustí k tělu a stále jen cení ty své zuby. Má strach, že ho někdo znovu zraní. Vrčí, protože se bojí, že mu bude znovu ublíženo. Ale kdoví, když mu dáte šanci, třeba to vrčení ustane. Vyceněné zuby zmizí, oškubaná srst doroste. A jeho oči, ty vám toho budou chtít tolik povědět.

Avšak Smrťáci, kteří tehdy vtrhli do místnosti, nedali prostor k žádnému „povídání".

„Pozor, pane M!" zvolal mladý Jednička a pozvedl zbraň.

Zřejmě byl ze své nové funkce nervózní, a i přestože měl instrukce vyklidit se svými muži patro, rozčilené hlasy z místnosti ho přinutily jednat. A když po vstupu viděl Val s namířenou zbraní a Hektora s... banánem (ten totiž stále věřil, že když půjde do tuhého, dokáže s tímto kouskem ovoce způsobit útočníkovi alespoň řádné nevolnosti), rozhodl se jednat. Nový Jednička namířil zbraň právě na Hektora. Nedal nikomu z přítomných šanci vysvětlit, co se v místnosti děje a když spatřil mladíka držícího v ruce cizí předmět, tak věděl, že musí jednat. V ten moment se daly do pohybu věci, které již nešly zastavit. Místnost pročísl výstřel.

Hektor sebou zprudka trhl a zavřel oči. V tu chvíli měl hlavě vír mnoha myšlenek, z nichž velkou část reprezentovaly jeho oblíbené nadávky a zbytek byl dotvořen odmítáním situace, ve které se zrovna nacházel. Tohle přeci nemůže být pravda. Takhle to nesmí skončit! Jenže omyl, zdálo se, že jeho štěstí opravdu dosáhlo svého konce a hvězdy mu poprvé skutečně nepřály. Proto tedy s nádechem, který měl být zároveň i jeho posledním, přišlo i hledané smíření. Stačil jen zlomek vteřiny, aby byl Hektor přesvědčen, že je konec. Opravdový a nefalšovaný. A on s tím nemůže nic dělat. Bezmoc, hrozný to pocit, který s sebou však přináší i jistý klid. Bylo rozhodnuto. Je po všem.