Já, Zimžírka (oba díly ✅)

22. Musíme se prát?

„Ha! Vyhrál jsem, už zase!" jásal Hektor, kterému se již po desáté v řadě povedlo porazit všechny své soupeře ve Sněží. Tato hra byla populární ve všech lepších hospodách a svými pravidly se téměř nijak nelišila od Prší. Jediný rozdíl byl v označení jednotlivých karet. I zde se původně hrávalo se čtyřmi klasickými barvami, jakými byly kule, listy, žaludy a srdce. Jenže význam jednoho z těchto symbolů se Sdružení nelíbil. V historii jednotlivé karty znázorňovaly různé společenské stavy: kule znamenaly šlechtu, listy měšťanstvo, žaludy rolníky a pak tu byla srdce, která patřila církvi. Ve Sněží bylo jedno z těchto označení vynecháno a nahrazeno něčím jiným. Karty tak zobrazovaly tyto znaky: kule, listy, žaludy a tmavé velké S. Není těžké uhádnout proč. Jedinou povolenou vírou byla ta ve Sdružení, jinou lidé podle Maluma nepotřebovali. Žádná Terra tak neobsahovala kostel, mešitu, synagogu, ani jinou náboženskou stavbu a kdokoli, kdo dával najevo svou víru, byť jen křížkem na krku, byl ihned stíhán.

Hektor se však při hraní nad označením jednotlivých karet nijak nepozastavoval. Černé S bylo tím posledním, na co by si stěžoval, zajímal ho jen čistý zisk ze hry. A nebyl sám. Kolem stolu spolu s ním seděli ještě další tři muži, kteří svým vzhledem připomínali vikingy z dálného severu. Jejich oblečení, a stejně tak i vousy, bylo pokryto sazemi, ale to byla asi jediná špína, kterou byli schopni respektovat při karetní hře. Deset výher v řadě bylo moc štěstí na jednoho hráče.

„Pravda, vyhrál jsi...už zase," procedil mezi zuby jeden z Hektorových spoluhráčů, podle jmenovky Michal, kterému se pohled na mladíka shrabávajícího jejich tvrdě vydřené librodolary do váčku, ani trošiličku nelíbil.

„Dáme další kolo?" zasmál se Hektor, který se nacházel na vlně euforie.

„Tohle je nějak moc štěstí na jednoho chlapa. Co myslíte, kluci?" obrátil se Michal na své kumpány, kteří měli stejně jak on na rukávech našitou menší helmu s rohy. Zdálo se, že tedy drží spolu, a to pro Hektora nevypadalo moc dobře. „Necháme toho kluka jen tak odejít s našima penězma?"

Od stolu se ozvalo nesouhlasné mumlání.

„Tak neblbněte," snažil se je Hektor nějakým způsobem usměrnit, ale atmosféra v hospodě rychle houstla a vymykala se kontrole. Každá další vteřina, kterou v místnosti strávil ho jen utvrzovala v tom, že nastal čas se svým „lupem" zmizet. Rozeběhl se ke dveřím, ale Michal tento tah očekával a mrštně se natáhl přes stůl a chytil Hektora za límec.

„Dneska nikam nepůjdeš, hochu. A podívejme!" prohlásil vítězně a volnou rukou vytáhl z Hektorova rukávu několik karet. „Zdá se, že náš pan Čestňák asi nemá tak úplně šťastný den. Podívejte, co tu celou dobu provozoval za nekalé praktiky," řekl a odhodil karty na stůl.

„Tak já bych to úplně nekalé ne-e-na-a-a-zý-ý-va-a-a-l," oponoval Hektor, zatímco s ním bylo třeseno jako s plechovkou. Michal ho vzal a mrštil s ním ven z hospody naplno rozraženými dveřmi, o které se stihl jeden z jeho kamarádů postarat. Tím však jejich spor neskončil. Michal chtěl pouze ušetřit nábytek hospody a přenést celou rvačku ven. Na prostranství před domem Hektora obklíčili. Ležící mladík se tak ocitl v jakémsi pomyslném trojúhelníku tvořeným třemi vikingy. Ani se nestihl postavit na nohy, když ucítil, jak ho šéf celého spolku vzal za krk a vyvezl ho po blízkém stromu. Záda Hektorovi dřela kůra, zatímco chodidla se mu přestala dotýkat země. Jeho nohy zkrátka zůstaly bezmocně viset ve vzduchu, stejně jako celý zbytek těla.

„Tohle fakt není nutný, chlapi," zachroptěl.

„Ale jo, je," prohlásil Michal. „Vezmeme si zpět, co je naše a pak ti dáme lekci týkající se čestného hraní karet."

Kdo ví, jaké ošklivé věci by se na oné „lekci" přihodily, kdyby z lesa nevykročila osoba, kterou Hektor čekal snad nejméně. I z příletu UFA by byl méně překvapený.

„Tak se zase uklidníme," ozval se za rozčíleným triem hluboký hlas a obrátil tak na sebe veškerou pozornost. Hektorův krk byl na chvíli v bezpečí.

Na chvíli.