Já, Zimžírka (oba díly ✅)

20. Temná minulost

„Jako kdo?!" vyhrkl Hektor a několikrát překvapeně zamrkal. V tu chvíli mu ke spokojenosti chyběl už jen sáček s popcornem.

Ada zůstal stát vedle něho v němém šoku a byl rád, že se ještě stále drží na nohách. O bývalém veliteli Místa toho moc nevěděl. Ada si na Valeriana prakticky nepamatoval, ale dle toho, co mu zprostředkoval Ros, věděl, že tomu člověku dluží životem. A nikdy by nevěřil, že ho ještě někdy uvidí. Adovi přišlo, že zírá na ducha.

„T-tati?" zakoktala Val a pozorněji si muže před sebou prohlédla. Jeho tmavé vlasy kdysi opravdu mohly být zrzavé a ten bojový postoj, který před chvílí viděla, i ten mohl být jeho. Ale ty oči. Byly prázdné, chyběla v nich jiskra, kterou si pamatovala. Jako by hleděla do misek s mlékem.

„Smím?" zeptal se Valerian a opatrně k ní zvedl dlaň, která ještě před chvílí měla formu hrozivé pěsti. Val ji vzala opatrně do rukou. Sundala si šátek a přitiskla si jeho dlaň na tvář. Ještě předtím si ale usušila slzy, aby neměla obličej zbytečně mokrý. Ta snaha však vzala za své, protože když ucítila jeho dotyk, dostaly slzy nový průchod. Tohle byl on. Musel to být on. Z toho doteku byla cítit láska. Něžnost, s kterou jí kdysi zvedal a vozil ji na ramenou. Val neměla pochyb, byla to ta samá dlaň, která ji hladila po hlavě před spaním.

V tu chvíli úplně zapomněla na hlídky Smrťáků, i na cíl, se kterým sem přišli. Nechala Valerianovu dlaň, aby jí pomalým pohybem procestovala po tváři a snažila se přitom zachovat co největší klid. Zavřela oči, když se dostal k jejímu obočí. Je to on. Nemohlo jít o past. Něco takového by bylo příliš podlé i na poměry Sdružení.

„Vyrostla jsi," hlesl Valerian po chvíli. „Jsi nádherná."

Nedělal jí to snadné. Proč říkal takové věci? V tu chvíli se Val cítila zase jako malá holka. Ne velitelka odboje, ale dítě. Znovu ho chytila za ruku a konečně v sobě našla sílu, aby zformovala řádnou větu.

„Ale jak je možný, že jsi tady?" vydechla s podivem. „A... naživu?"

„Nerad to dělám, ale nemáme moc času," přerušil je Ada s jistou naléhavostí. „Musíme odsud odejít."

„Ano," přitakala Val. „Vážně bychom měli jít. Pojď, pomůžu ti," řekla a chytila Valeriana za paži, aby ho vyvedla ven.

„Ehm," odkašlal si Hektor a chytil Adu za rameno. „Kdo to přesně je?"

„Valin otec," odpověděl Ada stroze. Sám byl ještě stále v šoku a v hlavě přemýšlel nad tím, jak mu to nikdo neuvěří. Ani Ros!

„To vím, že jo," odsekl Hektor, který dával celou tu dobu překvapivě pozor. „Mně jde spíš vo to, co dělá tady," pokračoval a pohledem prolétnul po místnosti. „Jestli tady něco sestavoval, tak to určitě pomáhalo Sdružení," dodal.

„Nesmysl," odsekl Ada jistě a přešel ke schodům. „Mluvíš tady o bývalém veliteli Místa, o organizátorovi Velkého Vzepření." Z jeho hlasu byl cítit vztek. Jako by se Hektor snažil očernit válečného hrdinu.

„Takže přestaň s těmi nesmysly a pojď," zavelel Ada. „Val nás teď potřebuje víc než kdy jindy."

Hektor neprotestoval, přesto tomu muži stále nevěřil. Opravdu se jím mají nechat vést? Bývalý velitel Místa zněl jako prototyp dokonalého člověka, jenže Hektor tušil, že nikdo není dokonalý. Nikdo! Jak se sem dostal, přemýšlel a v hlavě mu to šrotovalo. V tu chvíli ho trápilo mnoho vlezlých otázek, na které by rád znal odpovědi. Jak je možné že je Valerian i po takové době stále naživu? Proč ho Sdružení odsunulo do ústraní? A co tam vlastně dělal? Val s Adou měli o veliteli již léta udělaný obrázek plný duhy a sluníčka, kterého se odmítali vzdát, ale pro něj byl ten muž stále více hrozbou než čímkoli jiným. Lidé zkrátka nejsou dokonalí, mají své chyby. A Hektor tušil, že nějakou bude mít i Valerian. Jen na ni bude muset přijít.

A tak se všichni vydali zpět za Gregem a ostatními. Val stále nedokázala uvěřit, že vše, co se v posledních minutách seběhlo, nebyl jen sen, výplod její fantazie. Jedna její část se stále obávala okamžiku, že se probudí. A až se tak stane, bude její otec pryč. Val se při této myšlence několikrát štípla do ruky. Cítila, jak se jí nehet palce zaryl do kůže a na zčervenalém místě vytvořil malou rýhu.

„Takže to není sen," zamumlala pro sebe a pak zpozorněla. Ticho přerušil další hlas,

„A proč jste tam byl vlastně zavřenej?" řekl Hektor nahlas jednu z otázek, které ho ohledně Valeriana trápily.

Val mu ihned věnovala pohled plný zlosti. Proč jí tu chvilku musí Hektor tak moc kazit? O co se to tady zase snaží?

„Na něčem jsem tam pracoval," odpověděl Valerian neurčitě.

„Pracoval?" zaváhal Hektor. „A na něčem nebo pro ně?" neodolal rýpnutí.

„Ticho, Heku," okřikla ho Val.

„A proč bych jako měl bejt zticha?" nechápal. „Víš, kde drželi tady plešku?" řekl a rázně ukázal na Adu, který s Valerianem sdílel koně. „V malym kamrlíku, a ještě spoutanýho na židli!"

„Můžeš s tím už konečně přestat?!" štěkla po něm Val.

Hektor zmlkl a nasupeně vytrčil bradu vpřed. Moc dobře si uvědomoval, co ji na jeho řečech rozčilovalo. Val dělala, že se jedná jen o nesmysly, ale přitom moc dobře tušila, kam Hektor směřoval. Adu drželi v malé místnůstce, protože odmítl spolupracovat. A Valeriana, toho nechali na pokoji. Alespoň tak se to mohlo na první pohled zdát.

„Ne, Val, nech ho být," promluvil nakonec Valerian. „Ten... Hek, že ano?" zaváhal a otočil se směrem, kde se nacházel Hektor. Ten přikývl na odpověď.

„Tak jsi Hek, nebo ne?" zopakoval velitel svůj dotaz ještě jednou.

A jo, sakra, vždyť von nevidí, plácl se Hektor v duchu do čela a převedl své kývnutí do zvukové podoby.

„Ehm, jo, to jsem já," ušklíbl se. „Hektor, jméno mé," pronesl hrdě, jako by byl snad nějakým šlechticem, a Valerianova tvář zvážněla.

„Dobrá tedy. Tak ten Hektor... On má pravdu," povzdychl si. „Já jsem se Sdružením... spolupracoval," dodal trpce.

„Co to říkáš?" vyhrkla Val a téměř spadla z koně. Nevěřila vlastním uším. Její otec? A Sdružení? Nemožné.

„Není pro to omluva a chápu, že mě za to budete nenávidět," pokračoval Valerian šeptem. „Jsem... zrádce. Tak byste to asi nazvali. Zrádce."

„Nesmysl," zamítla jeho řeči. Něco takového nehodlala poslouchat. „Ado, řekni taky něco! Ty víš, čeho je Sdružení schopný ze všech lidí nejvíc."

Ada chvíli mlčel a na tváři měl usazený zamyšlený výraz.

„A jak dlouho?" zeptal se ho Ada nakonec. „Jak dlouho to trvalo, než vás k tomu... přiměli?"

Při pokládání té otázky téměř nedýchal. Jak dlouho Sdružení zabralo, než zlomili někoho tak silného? Jak dlouho trvalo, než smetli hodnoty odboje, které byly zakořeněny tak hluboko v jeho srdci?

„Pět let," odpověděl mu Valerian a jeho hlas se přitom lehce zatřásl.

Bylo to pět let. Pět dlouhých předlouhých let strávil s nadějí, že zemře. Že to všechno skončí. Ale ne. Malum si dal záležet, aby Valerian tak snadno nevyvázl. Od Velkého Vzepření uplynulo pět let. Přesně tolik času zabralo Sdružení, než odhalilo Valerianovu slabou stránku. Než ho dostalo.