Já, Zimžírka (oba díly ✅)

1. Hrozivé události

Vše začalo tím, že se objevil muž, kterému nic nechybělo. Měl příjemný vzhled, ohromné jmění a vysokou inteligenci. Jmenoval se Malum a byť měl vše, zatoužil po tom mít víc.

Když vědci varovali před příchodem nové doby ledové, část svých peněz věnoval na výzkum, který měl tuto hrozbu potvrdit či vyvrátit. A netrvalo dlouho, než zjistil pravdu. Doby ledové doléhají na svět v pravidelných vlnách, vše se dá vysvětlit honosnými slovy jakými jsou například „magnetická aktivita" a „povrch Slunce". Přesně tato slovní spojení se široké veřejnosti zdála být jen snůškou nesmyslů. Lidé mají tendenci neposlouchat, když se jim něco nelíbí a rádi smetou nepříjemné zprávy ze stolu, než aby se nad nimi zkusili zamyslet. Nechtěli přemýšlet nad něčím, čemu nerozumí, a tak byl tento úkol přehozen na někoho jiného. Na Maluma. Nikdo netušil, že když se vzdá povinnosti rozhodovat, získá jen falešný pocit bezpečí. Netrvalo dlouho a spolu s povinnostmi začala nenápadně mizet i práva. A než se kdokoli nadál, lidé se změnili na pouhé věci. Stali se majetkem toho, kdo přemýšlí.

Malum založil organizaci zvanou Sdružení Monitorující Rozkvět Terr, zkráceně SMRT, která mu měla usnadnit jeho diktátorství. Celá planeta se na jeho pokyn rozdělila do pěti sektorů shodnými s kontinenty: Amerika se stala sektorem číslo jedna, jinak také nazývaným jako Terra 1, Antarktida byla Terrou 2, Afrika Terrou 3, Evropa a Asie se spojily do jednoho sektoru zvaným Terra 4 a jako poslední zůstala Austrálie, takzvaná Terra 5, kam se však jen málokdo vydal už v době před apokalypsou. Každá z těchto Terr byla svým způsobem jedinečná, ale pokud by se člověk chtěl vydat na cestu kolem světa, byly tu dvě věci, které měly všechny tyto oblasti společné. Jako první to bylo počasí. Už dávno neexistovalo nic jako podnebné pásy, alespoň to se mezi lidmi povídalo. Žádný polární sever či tropický jih. Existovala tu pouze jedna nikdy nekončící zima. Další důležitou věcí, která však nebyla na škodu, byla společná měna. A něco takového přijde vhod každému cestovateli, který zavítá na některé z mnoha tržišť, kde se dalo sehnat úplně cokoli. A právě na jednom z těchto tržišť začíná náš příběh.

„Deset librodolarů, pane Hektore," řekl prodavač a natáhl ruku směrem ke zmiňovanému Hektorovi.

„Jistě, pět librodolarů, pane Danieli," utrousil Hektor jedovatě.

I když se zdálo, že se ti dva důvěrně znají a jen se přátelsky špičkují, nebylo tomu tak. Oba muži si byli navzájem cizinci. Kvůli nařízení Sdružení měli všichni obyvatelé Terr povinnost nosit na oblečení jmenovku se svým křestním jménem. Zprvu se to zdálo jako banální záležitost, ale na lidskou psychiku mělo toto nařízení ohromný dopad. Sdružení tímto zákonem vzalo lidem příležitost brát jeden druhého jako cizince a všechny společenské interakce se tak staly nepříjemně osobními. Člověk ztratil na tajemnosti. Část jeho identity mu byla násilím odebrána a stala se vlastnictvím všech. A nikomu, opravdu nikomu, kdo s tímto nařízením přišel do styku, se to nehnusilo více než právě Hektorovi, střapatému mladíkovi s lišáckým pohledem, který se nacházel právě uprostřed velice napjatého vyjednávání. Vše se točilo okolo krásného revolveru a Hektor byl odhodlán vyhrát jakýmkoli způsobem, třeba i za použití několika špinavých triků.

Jen z pohledu na stav oblečení byli lidé schopni zařadit jeden druhého do pomyslné škatulky „má se jakž takž dobře", nebo do vrzavého šuplíku „je úplně v háji". A tito dva hašteřiví kohouti na tržišti byli učebnicovými příklady. Oblékání prodavače Daniela a zákazníka Hektora bylo diametrálně odlišné. Daniel měl na sobě teplý kabát, pod kterým se nacházely minimálně dva až tři vlněné svetry, na hlavě se mu skvěl vysoký cylindr, který byl sám o sobě znamením majetku, k němuž byly připevněny odolné brýle proti sněhu. Vše uzavírala kvalitní šála, kterou měl obtočenou kolem krku. Jeho oponent stojící na druhé straně stánku, Hektor, se mohl pyšnit jen lehkým otrhaným kabátem, sepraným modrým svetrem a starými brýlemi posazenými na hnědých, rozčepýřených vlasech.

„Ne, ne, ne, tady není prostor k vyjednávání," bránil se prodavač. „Řekl jsem deset. Tento revolver na to možná tak nevypadá, ale má ohromnou cenu. Je to rodinné dědictví s nevyčíslitelnou hodnotou."

„Tak nevyčíslitelnou?!" zasmál se Hektor. „To je pěkná blbost, vždyť jsi ji právě vyčíslil. A dokonce jsi to i zaokrouhlil."

„Jestli se vám moje nabídka nelíbí," zabručel prodavač, „můžete se porozhlédnout jinde. Ale věřte mi, že něco takového vám nikdo jiný neukáže."

„Možná máte pravdu," mlaskl souhlasně, „ale víte co? To JÁ vám něco ukážu."

Hektor během mrknutí oka vytrhl zbraň z prodavačovy ruky a namířil na něj.

„Vidíte? Zdá se, že se cena změnila," pokračoval. „Ach, ten obchod, kdo se v tom má vyznat, že?"

Prodavač se na něj usmál a nezdálo se, že by nějak panikařil.

„Jistě, kdo se v tom má vyznat. Zvlášť, když ten revolver není nabitý."

„To je jen drobnost, ňáké náboje bych měl mít v kabátu, takže když mě necháte jenom," Hektor začal druhou rukou nervózně šmátrat v kapse, čehož se samozřejmě pokusil prodavač využít. Natáhl se k mladíkovi a pokusil se mu zbraň vzít. Když se mu to nepovedlo, sedl si zase zpět na své místo. Byl už v tom věku, kdy je člověku „všechno nějak fuk", alespoň tak to bylo na Hektorově škále. Existoval věk „řvu a všechno dostanu", „řvu a nic nemám", „řvu a pracuju" a „řvu a všechno je mi nějak fuk". Hektor byl teoreticky na pomezí věku „řvu a nic nemám" a „řvu a pracuju", jenže jeho touha po dobrodružství způsobila, že u ničeho stálého nevydržel.

„Hahá!" zajásal mladík, když se mu konečně povedlo najít své náboje. „Jak to tak vypadá, pane Danieli, zdá se, že jste se spletl. Tenhle krásný revolveřík totiž nemá cenu deseti librodolarů, myslím si, že jeho hodnota právě stoupla. Teď má cenu jako váš zatracený život, takže mi ho buď dáte pěkně zadarmo a přihodíte k tomu támhletu láhev, ať je v ní cokoli, protože to vypadá fakt mňam, nebo–"

Jenže žádné nebo nenastalo. I když si Hektor vymyslel znamenitý proslov, nestihl jej doříct, protože se vzduchem palčivě rozezněla varovná siréna. Prodavač ihned zapomněl na svůj stánek i na své rodinné dědictví s nevyčíslitelnou hodnotou a dal se na zběsilý útěk. Stejně jako většina lidí z trhu a jeho blízkého okolí, i on mířil do bunkru, který přesně pro takové příležitosti postavilo Sdružení. Pouze ti největší hrdinové či blázni by tento úkryt nevyužili. A pak tu byl Hektor. Sám netušil, do které z těchto dvou skupin by se zařadil. Hrdina? Blázen? Možná byl spíš kombinací. Bláznivý hrdina? Hrdinský blázen? Hrzen? Ne, to nezní dobře. Bládina? Ne, to taky ne. Hektor patřil do úplně jiné kategorie. Byl Zimžírka.

Zimžírkou se může stát kdokoli, jen ne počestný člověk. Do této skupiny se řadí lidé ochotní riskovat svůj život za vidinu drobného zisku ať již v jakékoli podobě. Ve chvíli, kdy se ostatní schovávají v bunkrech, Zimžírkové zůstávají venku a obohacují se na opuštěném majetku. Jídlo, zbraně, alkohol... Využívají zimy a vyžírají ostatní, odtud se vzal ten název. Hektor tímto způsobem žil již několik měsíců. Nebyl to ideální život, ale aspoň mohl říct, že na nikom nebyl závislý. Nechtěl zbytečně opakovat svá dětská léta a věřil, že si vystačí sám.

Hektor přeskočil pultík, a získal tak „svůj" kýžený revolver a „svou" láhev s možná vážně dobrým alkoholem. Když nalezl také bavlněnou šálu, jeho srdce zaplesalo radostí. Teď ještě někde sehnat cylindr a je ze mě pán, pomyslel si. Stačilo tak málo, aby se z Hektora stal někdo. Užuž se natahoval po tom krásňoučkém teploučkém kusu látky, když vtom udeřila. Noční můra pro vše živé. Pohroma. Zkáza. Kat. Bouře.