Já, Zimžírka (oba díly ✅)

37. O myších a Hektorovi

„Myslíš, že tě Ros poznal?" zeptala se Val.

„Určitě," přikývla Magda. „Viděla jsi, jak se tvářil. Bude těžké... vídat se tady s ním... ale nějak to zvládneme," vysoukala ze sebe a bolestně se usmála.

„A k tomu Smrťákovi," dodala Val šeptem.

Hektor však další část její promluvy neslyšel. Špicoval uši, seč jen mohl, přesto byl Valin hlas neslyšitelný. A pak zpanikařil. Zaslechl, jak se k němu z chodby blíží kroky. Jejich rozhovor zřejmě skončil. Sakra, zanadával v duchu. Nesmí vidět, že jsem je špehoval, problesklo mu hlavou.

Hektorovi bylo jasné, že musí něco podniknout. V tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího, než několika rychlými kroky přeběhnout místnost a skočit na gauč. Krátce poté vstoupila do místnosti i Val a důkladně se rozhlédla kolem, jako by snad někoho hledala. Hektor vykukoval zpoza gauče a sledoval ji, jak soustředěným pohledem skenuje jídelní stůl. Všechny děti byly dávno po večeři, u talířů tak seděly jen lidé z její skupiny.

„Ty," ukázala na Smrťáka, který usrkával polévku a zdál se být úplně klidný. To bylo zvláštní. Od chvíle, kdy se zbavili Mata, se 1834 zřejmě cítil bezpečněji než kdy jindy.

„Pojď sem na chvíli," dodala a kývla hlavou k chodbě, kde nervózně postávala Magda.

Smrťák odložil lžíci a chtěl se poslušně zvednout ze židle, jenže nemohl. Ros, který seděl vedle něj, ho chytil za paži a věnoval Val tázavý pohled. Nelíbilo se mu, že se k zaměstnanci Sdružení chovají, jako by byl odjakživa jejich přítel. Když však zahlédl Magdu postávající na chodbě, zase sklopil zrak a nechal 1834 být. Pustil mladíkovu paži a ten se tak mohl zvednout ze židle a následovat Val.

„Tohle je panečku pořádný divadýlko, Fou," zamumlal Hektor ze svého gaučového úkrytu. „Vůbec nemám šajna, co se to tu děje," ušklíbl se a zavrtěl nevěřícně hlavou. „Ale je to vážně pěkný drámo."

Zvědavost Hektora znovu přemohla a on se plíživými pohyby začal přesouvat zpět k chodbě. Teď už mi to musí vyjít. Jenže zřejmě nebyl zdaleka tak nenápadný jako prve. Někdo si jeho podivného chování stihl všimnout.

„Hej!" okřikl ho Ros. „Kam si myslíš, že jdeš?"

„J-já," vykoktal.

„Viděl jsem, jak jsi tu předtím lítal," pokračoval Ros ostře.

„Lítal?" přerušil jejich rozhovor Tom, který dojídal svou polévku. „Hek umí létat?!" řekl a dal si do pusy další lžíci té dobroučké polévky. Přitom věnoval Hektorovi spokojený úsměv. Neměl rád pokrmy, co se musely žvýkat a Magdina polévka mu tak dělala ohromnou radost.

Ještě ten tu chyběl, pomyslel si Hektor kysele a nešťastně se podíval k chodbě, kde zřejmě probíhal ten úplně nejdůležitější rozhovor celého dne. A on u toho nemohl být!

„O co se snažíš? Nechceš snad špehovat Val, že ne?" řekl Ros a dloubl ho do hrudníku.

„Špehovat?" zopakoval Hektor dotčeně „Jasně, že nechci špehovat. Chtěl jsem jít jenom, to, no... nahoru!" zvolal pohotově. „No, ano. Nahoru. Navštívit svůj starý pokojíček, však víš, zavzpomínat a tak."

Ros mu věnoval zmatený pohled.

„Chceš se ke mně přidat?" zeptal se Hektor opatrně. Nechtěl ho rozčílit, stále měl v živé paměti tu scénu se Smrťákem a nožem. „Mohl bych ti třeba ukázat svoje starý pyžámko."