Já, Zimžírka (oba díly ✅)

39. Lehké rozhodování?

Malum stál u okna a pozoroval, jak se davy z Terry 1 pomalu hromadí na samotném okraji města. Ruce měl zkřížené na prsou a na tváři se mu usadil soustředěný výraz. Za normálních okolností by po jeho boku stál Jednička, jemuž by byly svěřeny potřebné rozkazy, které by vše vrátily do zajetých kolejí, ovšem problém tkvěl v tom, že toto nebyly tak úplně „normální" okolnosti. A i když se Malum postaral o to, aby svým zaměstnancům názorně připomněl následky, které s sebou neslo neuposlechnutí rozkazů, přesto se z nějakého důvodu stále necítil spokojený. Opět se ozval ten nepříjemně povědomý pocit prázdnoty, který nedokázal ničím zaplnit, a to ať se snažil sebevíc. Znovu slyšel tříštění skla, které, byť se událo před mnoha lety, neslo zodpovědnost za to, že stál tam, kde stál. Okno, právě rozbité okno jej přivedlo do tohoto okamžiku. Do této chvíle.

Malum se vždy díval dopředu, nic jiného jej nezajímalo. Věděl, že pokud chce něčeho dosáhnout, pak za tím musí jít a neplýtvat čas tím, že bude zjišťovat, co jeho chování způsobuje okolí. Dívat se dopředu a nikdy zpět. Nereflektovat, neohlížet se, jen kráčet kupředu. To bylo pravidlo, kterým se řídil celý svůj život. Pravidlo, které po událostech Velkého Vzepření ještě nabralo na své důležitosti. Pravidlo, které nyní z nějakého důvodu porušoval.

„Máme se o ty rebely postarat, pane M?" ozval se z druhé strany místnosti lehce nervózním hlasem mladík, který v tuto chvíli vykonával část Jedničkových funkcí. I přestože byl v některých věcech ještě stále nezkušený, dosahoval ve Sdružení dlouhodobě skvělých výsledků, takže se mu Malum nebál svěřit i náročnější úkoly. Tento nový Jednička patřil k talentům, které se objeví jednou za uherský rok. Představoval novou krev, jež je třeba pro přežití jakékoli organizace.

Malum přivřel oči a znovu se zadíval směrem, kde se nacházeli zmínění „rebelové".

„Zatím nic nepodnikají," odpověděl mu zamyšleně a poté přešel ke svému pracovnímu stolu, z jehož šuplíku vytáhl prázdný arch papíru. „Zasáhněte jen, když zaútočí jako první a," na chvíli se odmlčel, „to je vše. Teď potřebuji být sám.".

Nový Jednička přikývl a poslušně opustil pracovnu. Malum počkal, až se za ním dveře zcela zavřou a poté si složil ruce pod bradou. Zadíval se na ten prázdný list papíru. Už pomalu přestával věřit, že by ten den mohl někdy přijít, ale vše nasvědčovalo tomu, že opak je pravdou. Na Malumově tváři se tak na moment objevil úsměv. Šlo opravdu o pouhou chviličku, kdy šly koutky jeho úst nahoru, ale to jen, aby poté opět klesly a daly prostor soustředěnému výrazu, který byl doprovázen hlubokým zamyšlením. Nebylo pochyb, nastal čas pro poslední krok jeho plánu. Ten však výjimečně nenesl žádné složité jméno. Nešlo o žádný promyšlený akronym či básnický název. Zvláštní, pokaždé nad označením tak moc přemýšlel, snažil se přijít s něčím unikátním, originálním, někdo by řekl i poetickým, avšak nyní, nyní jeho mysl okupovalo prakticky jen jedno jediné slovo.

A jemu bylo po dlouhé době jasné, co musí udělat.

***

Hektor byl rád, že Roger a všichni ostatní obyvatelé Terry 1 zatím jen vyčkávali a nikam se nehrnuli. Žádný útok na centrálu se tak nekonal, avšak Hektor tušil, že tento status quo nezůstane věčný. Určitě je to brzy přestane bavit, pomyslel si mrzutě a pokračoval v zadumaném hledění do dáli. Za tu dobu, co byl v odboji, se dozvěděl značné množství informací o Velkém Vzepření a vypadalo to, že se již brzy mělo konat jeho pokračování. Další střet. Další krveprolití. A Hektor v tu chvíli dokázal přemýšlet jen nad tím, kolik lidí za ta léta na obou stranách již zahynulo. A kolik jich bude muset ještě zemřít, než to celé skončí.