Já, Zimžírka (oba díly ✅)

31. Katastrofa

Pokud Hektor a jeho spolek zažíval adrenalin v Africe, pak se to nedalo srovnat s tím, co se ve stejnou dobu chystalo na skupinku bývalých Zimžírků kdesi v Americe.

„Možná, že to jde pomalu," komentoval Ada u večeře stav operace Vybudujme nový odboj. „Ale několik lidí se k nám přidalo, to je dobré, ne?"

„Jasně, několik lidí," zamumlal mu na odpověď Ros s jistou nevrlostí. „To nestačí. Potřebujeme jich víc, jestli má Sdružení zaplatit za to, co nám provedlo."

Ros v sobě stále nesl ohromný vztek, který se nedal jen tak zkrotit. Ne, že by se o to tedy nějak moc snažil. Chtěl se mstít, to byla síla, jež ho poháněla a dávala jeho životu smysl. Síla, kterou přijal, chytil se jí a už se nepustil. Ano, pomsta, ta se zdála být odpovědí na vše. Ros se chtěl mstít Sdružení, jež mu sebralo rodiče a bylo zodpovědné za smrt mnoha nevinných lidí, kteří zahynuli při VV, i těch, které zavalila lavina. Nikdy nekončící boj proti SMRTi během těch let zaplnil jeho mysl a on se přistihl, že už delší dobu vlastně nemyslel na nic jiného. Neznal a ani nemohl znát nic jiného. Ne, když byl poblíž Ada, který, byť již byl sám vlastně dospělý, v Rosových očích zůstával stále jen tím malým bráškou. Bráškou, kterého měl za úkol chránit. A o kterého málem přišel.

Ještě stále měl v živé paměti ten den, kdy se k nim Ada nevrátil. Když se dozvěděl, že ho Sdružení dostalo a odvleklo do Malumie. Tehdy měl co dělat, aby na centrálu sám nevběhl v bláhovém pokusu o jeho záchranu. A když je Hektor přivedl do Domu a Rosovy oči se setkaly s těmi Magdinými, tak jeho vnitřní boj ještě zesílil. Magda mu připomněla kdysi tak krásné časy v Místě a jako by toho nebylo dost, tak se objevil i Valerian, který jen otevřel staré rány. Dávno zapomenuté křivdy. A Ros se tak na moment stal opět dítětem. Dítětem bez dětství. Znovu se ocitl v době, kdy ho kromě pomsty ovládala ještě jedna síla. Zbožné přání. Tehdy žádal jen o jediné: rodinu. A když už ji měl konečně na dosah, když se zdálo, že bude vše dobré, tak přišlo Velké Vzepření. A on ji ztratil. Malum mu ji vzal. Právě Malum mohl za to, že Ros zůstal na vše sám. Že nikdy nebyl dítětem. Že jím nikdy nemohl být.

Rosovi se vrátily vzpomínky na velitele, Magdu s Tadeášem, malého Adu, Filipa i jednu holčičku, která se ráda toulala tam, kam neměla. Při vybavení si malé Val se musel pousmát. Uhlídat ji byl vždy kříž. To s Adou to bylo jednodušší, tehdy stačilo vytáhnout knížku a bylo po starostech. Vlastně i nyní, po tolika letech, v této tradici oba bratři pokračovali. Ještě před večeří se spolu bavili o cestopisu, který Ada předtím ukazoval i Hektorovi. Ros cestování moc nemusel, ale vidět Adův rozzářený obličej, když mluvil o daleké Asii, nebo když mluvil o Tině, to mu stačilo. Alespoň něco pozitivního se na tom skrývání u Smithů dalo najít. Zdálo se, že opravdu našli místo, kde Sdružení nemělo takovou moc.

Ros se přistihl, že jedna jeho část těmto lidem záviděla. Zvláště dětem, které s nimi v domě žily. Záviděl jim, ale zároveň z nich měl radost. Hektor to nevěděl, ale často, když své následovníky v podobě Jonáše II., Levé a Pravé bavil různými příběhy a kejklemi, tak býval Ros poblíž. Mlčky stál opodál a poslouchal jejich bezstarostný smích, který mu někdy až vháněl slzy do očí. Slyšel smích, který se mu tak dlouho vyhýbal. Smích, který by měl zažívat každý člověk nehledě na věk. Jenže místo toho tu byl jen strach. Strach, smutek, hněv. Trojice emocí, která doprovázela Sdružení. Trojice emocí, které se staly Rosovým stínem.

„Jsi mrzutý," vytrhl ho Ada z proudu myšlenek.

„Opravdu?" ušklíbl se.

„Mrzutější než obvykle," zazubil se na něj a Ros si jen hlasitě povzdychl. Kdyby to bylo jen na něm, tak by již dávno táhli na Malumii se vším, co měli. Jenže naštěstí (či bohužel?) to na starosti neměl. I přestože byla Val na míle daleko, stále měla rozhodující slovo ona. A tak mohl jenom naštvaně pouštět páru.