Já, Zimžírka (oba díly ✅)

17. Ídiot

Další návštěva velitelství. Kdyby se z toho udělala chlastací hra, rozhodně by neměla dlouhého trvání, protože by všichni hráči skončili během chvilky pod stolem. Hektor byl nešťastný z toho, jak se jeho život scuknul jen na nepřetržité obhajování. Nebyl snad on sám jednou z obětí? Došlo přeci k narušení soukromí, obklopení jeho obydlí a, co bylo nejhorší, vyzrazení konce knížky! Každý ví, že literární spoilery jsou jedním z nejhorších možných zločinů, kterých se člověk může dopustit. Já to tomu nekňubovi spočítám, pomyslel si. Kdyby to bylo na něm, udělil by Matovi trest smrti. Určitě tu zprávu roztroubil on, pokračoval v duchu. Chce mě vodsud vyštvat, ale to se mu nepovede. Štěstí, že pro mě má ta holka slabost.

„To, co jsi udělal, je naprosto neomluvitelné," spustila Val rázně.

Tak s tou protekcí to teda moc dobře nevypadá.

„Vzdávám to," pokračovala. „Nechápu, kde jsem brala veškerou tu trpělivost, ale rozhodně je tomu konec!" zvolala a rázně bouchla pěstí do stolu.

„Počkat, počkat," hrklo v něm. „Co tím jako chceš říct?"

„Myslí tím, že bys měl odtud co nejrychleji odejít," dal se Ada do vysvětlování. „Ale je to dobrý nápad?" obrátil se k Val. Snažil se vidět události ve větším obrázku a vše nasvědčovalo tomu, že by z Hektora neměli spustit oči. „Víš, že bych byl první, kdo by mu s radostí zabalil kufry," dodal šeptem. „Ale vážně bychom ho neměli nechat jen tak odejít. Je to chyba."

Jenže Val měla už dost toho, jak s nimi bylo zametáno. Jak bylo každé její pravidlo přehlíženo. Byla pevně rozhodnuta, že Hektorův odchod se stal jediným možným řešením.

„Už mě nebaví být jeho maminou a hlídat každý jeho krok," zanaříkala. „Jen se na něj podívej, každý si zvládl tu jmenovku odpárat sám, jen on ne!"

„Tak počkat," bránil se Hektor. „Já to umím taky. Jsem náhodou mistr v šití. Jen se mi, to, no, nechtělo. Navíc mi tu bylo řečeno, že se o to postaráte sami, tak proč bych to dělal?"

„Jistě," sykla. „Proč dělat něco navíc, že? Jestli si to dobře pamatuju, chtěls svobodu. Tak běž. Nikdo ti v odchodu nebrání."

„To mám brát jako rozchod n-nebo co??" zakoktal zmateně. „To jako fakt?"

Zrovna se mu v tom podzemí začínalo líbit. Místňáci mě oslavují, na Smrťáky by mě taky už brzo pustili, teď to přeci nemůže skončit! Ne takhle!

„Takže já si teď jen tak odkráčím? Žádné ultimátum?"

„Přesně tak," odsekla. „Chtěla jsem po tobě jen jednu věc a ani tu jsi nezvládl. Hádám, že nám všem bude líp, když odejdeš," řekla sklesle. Na Val bylo vidět, že jí to rozhodnutí nedělalo radost. Adovy pochyby ji začaly pomalu nahlodávat, přesto svůj názor nezměnila.

„Nezapomeň nám tu nechat své brýle," dodala.

„Myslel jsem si, že to řekneš," poznamenal Hektor. „Ale vážně musím? Vždyť jsou to jediný, co mám."

„Ne, jsou zbraní hromadného ničení," opravila ho. „Navíc tě během jednoho dne už málem dvakrát zabili. Děláme to pro tvé dobro."

„Tak určitě, vy jste fakt drahouši. Ale... No tak fajn," souhlasil nakonec a oba tak překvapil. Sejmul brýle, které měl celou dobu usazené na hlavě a položil je na stůl. Poté si mlčky potřásl rukou s Val, zatímco Adu zaskočil jedním vážně vřelým objetím.