Já, Zimžírka (oba díly ✅)

2. Ale né!

Místňáci bezradně sledovali, jak se kolem nich kruh z koní uzavřel a ze všech stran na ně začaly mířit pušky. Hektor polkl. Tak tenhle dárek si můžou vodpustit, pomyslel si mladík kysele při pohledu do jedné z hlavní. Každý z tajemných jezdců měl přes hlavu nataženou tmavou černou kápi, takže jim nebylo vidět do obličeje, což se Hektorovi ani trochu nelíbilo. Jestli na ně měli mířit, tak ať jim aspoň ukáží svou pravou tvář!

„A vy jste zase kdo?" ušklíbl se Hektor, který si za ten čas už nějak zvykl, že se ho každou chvíli pokouší někdo zabít.

„Na to bych se měl zeptat spíš já vás," oznámil mu jeden z jezdců, zřejmě jejich vedoucí, hlubokým hlasem. „Co tu pohledáváte?" pokračoval příkře a seskočil z koně.

Hektor dle stavby těla a zbarvení hlasu usoudil, že měl co dočinění s vysokým mužem, ale víc toho v tu chvíli nedokázal odhadnout.

„Sem nikdo nechodí, zvlášť ne cizinci," dodal ten vedoucí a dal si přitom záležet, aby zdůraznil, jak moc cizí pro něj ta skupinka vlastně byla.

„Přišli jsme sem hledat pomoc," řekla Val odhodlaně a udělala krok dopředu. Snažila se, aby na ní nešla znát nejistota. Stejně jako pro všechny Místňáky, i pro ni byl pohled na koně nový. Nikdy předtím žádného na vlastní oči neviděla.

„Máš kuráž," zasmál se ten neznámý zpoza své kapuce. „Ale pomoci se vám tady nedostane. Měli byste jít zpátky tam, odkud jste přišli."

„Počkat!" promluvil další z okápovaných jezdců, tentokráte to byl vlastník jemného ženského hlasu.

„Teď ne!" okřikl ji vedoucí, ale jezdkyně se jím nenechala odradit. Seskočila ze svého koně a nebojácně vešla do kruhu.

„Jestli potřebují pomoc, tak jim tedy pomůžeme," řekla rozhodně a sundala si z hlavy kápi. Odhalila tak dva střapaté hnědé copy.

„Jmenuji se Tina," představila se jezdkyně a natáhla k Val ruku. Ona Tina v tu chvíli nevypadala nijak nebezpečně. Na tváři měla zářivý úsměv od ucha k uchu, který odhaloval mezírku mezi jejími předními zuby a vlastně tak trochu působila jako americká verze jejich Toma. Tina mu byla blízká nejen věkem, výškou, ale i přátelským chováním. Přesto Val chvíli váhala, než si s ní potřásla rukou. Za ta léta, která strávila vedením Místa, se naučila poslouchat jedno pravidlo: nikdy nevěř cizím lidem. A zřejmě nebyla jediná, kdo se tímto heslem řídil.

„No, výborně! Ještě se jim tady vodhaluj," zanadával hlavní jezdec. „Zatracená práce, vždyť o nich nevíme vůbec nic! Já bych se na to..." Svou větu však raději nedořekl, stejně se nejednalo o nic slušného. Ona Tina ho podle všeho pořádně dopálila.

„Vždyť jenom hledají pomoc," bránila se dívka.

„Přinesou s sebou jenom samý problémy," odfrkl jezdec a změřil si Val pohledem. „Takže ty těmhle nýmandům velíš?" dodal odměřeně.

„Héj!" ozval se Hektor ukřivděně. To oslovení se mu ani trošku nelíbilo.

„Ano," odpověděla Val jistě a nespouštěla z jezdce zrak.

„Neuvěřitelný, vždyť jste ještě děti," odfrkl muž s úšklebkem. „Fajn, půjdete s námi."

„A smím vědět proč?" řekla Val slušně, přesto dost nekompromisně. Neutekli přeci z Terry 4 jen proto, aby tu padli do zajetí skupince maskovaných rádoby kovbojů.