Já, Zimžírka (oba díly ✅)

29. Pokrm

„Pomalu se nám tady zabydlujete," usmála se Kosia a nabrala si další sousto podivné pasty, kterou měla v misce, a jež byla podle všeho také jejich jedinou večeří.

„Jo, zabydlujeme," zamumlal Hektor a skepticky přičichl ke své misce.

Všichni společně seděli u táboráku. Sešel se zde celý kmen, který kromě jídla vítal i trochu té večerní konverzace spojené s vyprávěním příběhů a pohádek. Hektora však tyto řečičky nezajímaly, šlo mu hlavně o to jídlo. Když mu Kosia řekla, že si bez tohoto pokrmu nedovede představit den, očekával něco výjimečného. Fenomenálního. Ne... kaši. Obyčejnou kaši, která vypadala, jako by byla uhňácána z divné hlíny.

„Tvá nechuť k jídlu je překvapivá," pokračovala Kosia.

„Prostě nevěřim cizím věcem," odfrkl Hektor a pokračoval v hňácání se v tom.

„A jsi si jistý, že je to tím?" usmála se. „Baanu so a emmia, Hektore," povzdychla si. „Proč se mi jenom nesvěříš? Jistě by se ti ulevilo."

Hektor na to nic neodpověděl, jen bloudil zrakem po přísedících. Spatřil krále Badwa, jehož klidný a majestátní zjev se mezi ostatními ztrácel. Všichni seděli na vyhřáté zemi, jedli stejný pokrm ze stejného nádobí a měli na sobě i podobné oděvy. Jistě, král se sice odlišoval svou zlatavou róbou, ale v přítmí ta barva nebyla tak jasná, a navíc se zdálo, že do ní svým chováním vnášel jakousi pokoru.

Hektor se u krále moc dlouho nezdržel a pokračoval v tichém zkoumání přísedících. Nespatřil žádné polonahé existence, všichni měli oděvy podobné těm, co dostala jeho skupina od Kosii. Po chvíli opět upřel pohled na své „pánské šatičky", které se mu už tolik nelíbily, vzhledem k tomu, že byly velice podobné těm, které obdržel také Valerian. To Hektora rozčilovalo, alespoň v módě chtěl být speciální. Jenže to ne, Valerian musel dostat „jeho barvičku". A to proč? Vždyť ty šaty bývalý velitel Místa stejně neuvidí! To nemohl dostat nějaký jiný kus ošacení? A muselo to být ZELENÝ? Hektor v duchu supěl, jenže pak zahlédl posledního člena skupiny. Vedle Valeriana seděla Val ve své modré tunice a Hektor se při pohledu na ni neubránil úsměvu. Neskutečně jí to v těch šatech slušelo. Zrzavé a trochu mastné vlasy jí kontrastovaly s modří látky, která vkládala do její vrozené energičnosti trochu toho klidu.

Když Val viděla, jak se na ni dívá, tak mu úsměv oplatila. Tehdy v Hektorovi hrklo a on instinktivně uhnul očima a začal zarytě hypnotizovat zem. Sakra. Moc dobře věděl, že tohle neměl dělat. Neměl se na ni dívat. Neměl se na ni usmívat a už vůbec jí neměl dovolit, aby si ho všimla. Ne, měl si hledět svého. Tak to bylo správné. Měl zůstat sedět na své straně ohniště a nic nepodnikat. Do ničeho se nepouštět. Jenže on si zkrátka nedal říct, ne. On prostě musel pokoušet štěstí.

„Jako bych o tom nemluvila," řekla Kosia a konejšivě ho pohladila po rameni, zatímco Hektor opět propaloval pohledem onu kašovitou hmotu v misce. „Proč tu sedíš se mnou a nejsi s nimi?"

„Nechci se o tom bavit," zahuhlal Hektor a nabral si sousto z misky. Hmmm, pomyslel si labužnicky. Ono to vlastně není vůbec špatný. I když mu ta kaše připadala nevábná na pohled, byla vážně sladká a dobrá. Kosia se při pohledu na jeho spokojený výraz usmála od ucha k uchu. Na Hektorovi šlo poznat, že má v bříšku jako v pokojíčku. Chvíli ho tedy nechala v klidu jíst a teprve poté znovu promluvila. Tentokráte však k jinému tématu.

„Víš, připomínáš mi našeho boha," přerušila ticho a Hektor na ni překvapením div nevyprskl svou večeři.

„Tak boha?" vyhrkl a vykulil na ni oči. Jistě, považoval se za frajera, ale zmínka o bohovi přišla i jemu dost silná. Když se však Hektor probral z prvotního šoku, rozhodl se, že o svém nadpřirozeném dvojníkovi zjistí více.