Já, Zimžírka (oba díly ✅)

53. Krása rodinného shledání

„Nevěřím ti," řekl Hektor zostra.

„Proč bych ti lhal?" zeptal se Malum. „Vím, že to zní bláznivě," dodal a jeho dlaně se lehce roztřásly. „Ale je to tak. Musí to tak být. Čím déle se na tebe dívám, tím více zřejmé se to stává. Jsi mým nástupcem," pokračoval.

„Blbost, snažíš se mi jenom dostat do hlavy," ohradil se Hektor. „Vždyť já ani nedokážu pořádně nastoupit do vlaku, natož na ňákej trůn... nebo křeslo...nebo prostě jakejkoli kus nábytku, ze kterýho se tady vládne."

„Zamysli se, copak ti najednou nedává všechno smysl? Dítě beze jména a minulosti. A navíc s takovým intelektem," pokračoval Malum a mladík zamyšleně nakrčil obočí.

„Je pravda, že jsem se vyloupnul fakt dobře," řekl Hektor uznale. V tu chvíli nevěděl, jak se má cítit. Jedna jeho část jásala. Vždyť už konečně věděl, kým je! Jenže tu byl problém. Netušil, kým se stane. Čím se stane.

„Co po mně vlastně chcete?" zeptal se Hektor nakonec.

„Víš, ti Bezejmenní pro tebe nikdy nechtěli to nejlepší," řekl Malum a zavrtěl přitom hlavou. „Jen ti bránili rozvinout potenciál a co jsem slyšel, tak jsi z jejich přítomnosti nebyl také dvakrát nadšený."

„To fakt ne," zamumlal Hektor na souhlas. Jeho začátky u odboje byly řádně krušné a Hektor někde uvnitř cítil, že kdyby ho z té první Bouře vyvedl nějaký Smrťák a pověděl by mu o nepřátelích Sdružení, které je třeba porazit, tak by Hektorův život nabral jistě úplně jiný směr. V hloubi duše věděl, že by mu nedělalo problém jít proti Val, Adovi, Tomovi, Rosovi... Odboj, nebo Sdružení, není to vlastně jedno? Hektor zamyšleně strčil ruku do kapsy a hned na to sykl bolestí a hodně rychle zase dlaň vyndal ven. Co to má sakra znamenat?! Hektor věnoval Fouovi hnízdícímu v kapse kabátu zlý, nepěkný pohled. Právě jeho mazlíček stál za celou tou nepříjemností v podobě rudého štípance na prstu. Co má to zvíře za problém, přemítal Hektor a když už byl v tom zamyšleném zkoumání kabátu, vložil ruku do druhé z kapes. V ní ho už nic nekouslo, ale přeci jen na něco narazil. Ale no ták, pomyslel si otráveně, když jeho dlaň stiskla nožík od Toma. Jestli se mi tu někdo snaží něco říct, tak aspoň buďte konkrétní, povzdychl si v duchu, i když vytušil, co za zprávu se mu to vlastně všichni snaží sdělit.

„Nejsou to jenom ‚Bezejmenní', ale taky moji přátelé," řekl Hektor nakonec.

„Opravdu?" usmál se Malum. „A co myslíš, že by se stalo, kdyby se ti tví takzvaní přátelé dozvěděli o tom, kdo ve skutečnosti jsi. Odkud pocházíš."

„Co..."

„Staneš se pro ně zrůdou."

„Lžeš," odsekl.

„Už jsem ti jednou řekl, že nemám potřebu lhát. Za každým svým slovem si stojím. Můžeš mi věřit, že jakmile odboj zjistí, jak moc máš společného se Sdružením, otočí se k tobě zády. Opustí tě."

Hektor sklopil zrak k podlaze. Mohla být na Malumových slovech přeci jen trocha pravdy? Přišlo mu, že si už v životě nemůže být jistý vůbec ničím.

„Vsadím se, že i ten, kdo tě vychoval, tě tak od začátku vnímal. Jako nepřítele. A jen čekal, kdy se tě už konečně zbaví," dodal Malum a touto neuváženou větou probral Hektora z letargie.

„Nesmysl, to by mi Magda nikdy neudělala!" odpověděl rázně. V tu chvíli si uvědomil, jak moc se předtím spletl. Pravdou bylo, že na světě měl nakonec přeci jen jednu jistotu. Malum mohl pomlouvat odboj a urážet Bezejmenné, jak jen bylo libo, ale Magdu... Pokud existovala hranice, kterou nesměl nikdo překročit, byla to právě ta týkající se Magdy. A i když to byla jen jeho „mamina", tak Hektor věděl, že ho má ráda a také vždycky mít bude. A to ať už udělá cokoli. Ať se stane kýmkoli. Zkrátka to věděl a nikdo, ani Malum, se mezi ně nemohl postavit.