Já, Zimžírka (oba díly ✅)

10. Neštvěte vyvoleného

Hektor zezačátku Val nevěřil jediné slovo. Jen na ni nechápavě zíral, potřeboval chvíli na zpracování této nečekané zprávy. Polkl. Nedávalo mu to smysl. Vlastně vše, co se ten den událo mu přišlo jako bláznivá, špatně napsaná komedie.

„Jak si tím můžete být tak jistí?" spustil po chvíli. „Někdy sotva zvládnu ovládat svoje nohy... Tak jak bych mohl mít zrovna já vliv na nějaké Bouře?"

Chtěl celé té záhadě přijít co nejdříve na kloub. Považoval se již za dost starého na to, aby mohl věřit v kouzla a čáry. Z nějakého důvodu se však právě nadpřirozeno zdálo být tím jediným možným vysvětlením. Logika, na kterou tak rád spoléhal, v tu chvíli nenabízela žádné smysluplné řešení. A tak se Hektor vydal společně s Val a Adou na velitelství. Potřeboval vědět, jaké mají důkazy pro onu bláznivou umíš-ovládat-počasí teorii.

„Když jsme tě sem vzali poprvé, tak jsme ti původně chtěli ještě něco, ehm, říct," prohlásila Val krátce poté, co s Adou otevřeli dveře a vešli do místnosti. „Já blbec tajně doufala, že třeba neprovedeš žádnou pitomost a my tak budeme mít čas prozkoumat, jak to vlastně děláš. Jenže ty ne," přešla k šuplíku, ze kterého vytáhla několik papírů. „Ty prostě musíš do všeho skákat po hlavě, že jo? Zkrátka sis nemohl to opáčko odpustit, viď?"

„To patří ke kouzlu mé osobnosti," usmál se šibalsky. „Jsem zkrátka, jak jen to říct..."

„Vůl?" navrhla okamžitě.

„Dobrý, holka, ale ne. Chci říct, že prostě žiju v tom, no, v okamžiku. Nemám čas přemýšlet nad nějakýma následkama. Jsem zkrátka... spontánní. Jo, to bude vono. Jsem prostě spontánní. Ze začátku vám to možná může připadat otravné, ale..."

„Možná?" povzdychla si Val, která si byla až moc dobře vědoma toho, jak bude Hektorova věta pokračovat.

„No jo, ale až mě oba poznáte o něco líp, tak vám určitě přijdu okouzlující. Jen to chce čas," řekl jistě a převzal si od Val několik papírů. Z údajů, které se na nich nacházely však moc moudrý nebyl.

„Na co přesně, že to koukám?" zeptal se po chvíli. „Tahle čára vypadá docela sympaticky. Má ňákou logiku, ničím tě nepřekvapí. Jenže její kamarádka," zabodl prst do místa linky, která působila dojmem hada na elektrickém křesle. „To je pořádný magor."

„To sedí, Heku, protože ta čára jsi ty," odpověděla Val.

„Nemožný, takhle nevyvádím ani po deseti pivech. Co to sakra je?"

„Vše je z dnešního dopoledne," dal se do vysvětlování Ada. „Zezačátku se nic nevymykalo, jenže pak ses objevil a něco provedl. Netušíme co. Zřejmě to nevíš ani ty, ale muselo to být něco velkého, protože se zničehonic vše zbláznilo. Rychlost větru se zvýšila o trojnásobek, tlak prudce poklesl a ty, Heku," změřil si mladíka pohledem, „ty jsi byl přímo v epicentru celého dění."

„Tohle je trochu moc kýčovité i na mě," zavrtěl hlavou a odložil listy na stranu. „To mi jako chcete říct, že jsem čaroděj? Nebo ještě hůř, že jsem... ani to nedokážu říct, jaká je to kravina... Že jsem... vyvolený?! Vy už tady dole musíte být vážně hóóódně dlouho, protože vám všechny ty přiblblé knížky lezou na mozek. Taková volovina. Já, Zimžírka, univerzální ovladač počasí a vládce elementů v jednom?"

„Ty jsi vážně velká výzva, víš o tom?" zavrtěla Val nevěřícně hlavou. „Ani pro nás to není lehké na pochopení. Říkali jsme si, že to bude omyl. Ani nevíš, jak moc jsme CHTĚLI, abychom se pletli. Fakt jsme si to přáli. Jenže se to před chvílí stalo znovu. A zase jsi byl u toho. Něco takového už nemůže být náhoda, ty ovladači počasí," řekla kysele.