Já, Zimžírka (oba díly ✅)

15. Drsná minulost

Hektor vstoupil do dveří velitelství. Zase. Napadlo ho, jestli by nebylo moudřejší někde sehnat spacák a nepřespávat rovnou tam. Stejně byl v této místnosti pečený, vařený, tak by se alespoň tolik nenachodil. Nikdo ještě nevymyslel slovo, které by dokázalo vystihnout, jak moc Hektor nesnášel chůzi. Přál si, aby mohl létat. Plachtění vzduchem mu totiž přišlo mnohem snadnější než lopotění se po povrchu.

„Tak povídej, Heku," vybídla ho Val. „Chtěl jsi s námi mluvit na bezpečném místě a tady jsme. Můžeš se dát do vysvětlování."

„Nebuď na něj tak mírná," ozval se Ada. „Na můj vkus se kolem něj točí až moc náhod najednou. Není kamarád se Sdružením, ale jen tak potká druhou nejdůležitější osobu celé této organizace. A teď se k tomu připojila ta zařízení s věnováním. Měli bychom ho i s těmi ďábelskými věcmi někam uklidit. Zahráváme si tu se silami, kterým nerozumíme. Ještě někdo přijde k úhoně," povzdychl si.

„No, vidíš, chlape. A to je přesně ten důvod, proč tady tomu nešéfuješ," zasmál se Hektor. „Ty ďábelský věci totiž se mnou nemají vůbec nic společnýho. Přísahám! Nejde o žádný věnování, ony se totiž nejmenují po mně, ale já po nich, kapišto?"

Hektorovo vysvětlení však ani jeden z přítomných nekapištoval. Pojmenovat dítě po brýlích, nebo dokonce po nějaké kovové kouli, mohl udělat jen opravdu hodně bláznivý rodič. Val se pousmála. Šílení rodiče by byli přesně tím posledním dílkem skládačky, která by dokázala vysvětlit Hektorovo podivné chování. Vše by v tu ránu dávalo hned větší smysl, kdyby byl mladík vychováván blázny. Jenže jak se Val později dozvěděla, její teorie měla jeden háček. Hektor žádné rodiče neměl. Nebo je spíše nikdy nepoznal. Patřil totiž k dětem beze jména.

V době, kdy bylo Malumovo Sdružení ještě v počátcích a lidé měli dost síly na to vzdorovat, bylo takových dětí mnoho. Kdokoli se špetkou rozumu se tehdy stavěl na odpor, který však neměl šťastný konec. Myšlenka chránit své nejbližší byla kouzelná, stejně tak i idea boje za lepší budoucnost. Postupem času se však filozofie odporu změnila a rychle začalo platit, že kdokoli, kdo je při smyslech, by měl být zticha a za každých okolností Sdružení vyhovět. Stíhání, zavírání, popravy. Výsledkem několikaletého vzdoru byla nakonec jen spousta bezejmenných dětí. Novorozenci, kojenci, batolata. Bytůstky, které komunikují skrze pláč a nedovedou se ani pořádně představit. A jedním z takových nalezenců byl i Hektor.

Stejně jako všechny opuštěné děti i on přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby měl mámu a tátu. Kdyby se nemusel celý svůj život řídit pravidlem: Pokud se o sebe nepostaráš ty, nikdo jiný to za tebe neudělá. Každé dítě má o světě jen ty nejryzejší představy. Nezná pojmy jako válka, kriminalita nebo moc a každý problém pro něj má řešení. V dětství člověk okusí naději v té nejryzejší podobě, ale jen málokdo je schopný udržet si ji až do dospělosti. Hektor netušil, jestli mezi tyto lidi patřil i on.

„Celej svůj život jsem strávil v ‚Domě pro opuštěné děti'," dal se do vyprávění. „Nikdy jsem nepoznal rodiče, asi jsem jim byl vždycky buřt. Teď to bude pár tejdnů, co jsem odtamtud odešel. Sakra, už jsem v takovýhle rejži. Ale za tohle nemůžu, fakt. Když jsem odcházel, tak mi Ma –," zarazil se vprostřed slova. „No, prostě jsem dostal tyhle brýle. Prý mi patří a už jsem dost starý na to, abych se o ně postaral. Tak jsem si je vzal, byla to věc zadara, no ne? Něco takovýho se přeci neodmítá, ale... Teď už bych si asi takovej dárek dvakrát rozmyslel."

„Takže," zaváhala Val. „Ten nápis na brýlích a na kouli... To znamená, že ty dvě věci k sobě nějak patří?"

„Tak já se ti tady votevřu a tohle je jediné, co si z mé historky odneseš?!" Hektor se cítil dotčeně. Očekával trochu sympatií, jenže Val nad jeho historkou jen pokrčila rameny. Sama své rodiče pořádně nepoznala. Nejsilnější vzpomínky měla na otce, ale i ty byly zahaleny mlhou. Více než jednotlivé události si pamatovala, jak moc dobře se s ním cítila. Něco takového mu však nechtěla vyprávět.

„Samozřejmě vím, co na to všechno řekne tady pleška," otočil se Hektor na Adu, který však na jeho provokaci nijak nereagoval. „To mě tady vůbec nikdo neposlouchá?" postěžoval si. „Fajn, tak já vám to řeknu narovinu. Mám teorii. Možná, že jsou ty moje brýle a zařízení Smrťáků nějakým způsobem propojený."

„Vždyť jsem před chvílí řekla to samý," bránila se Val.

„Hmm, ne," zamítl Hektor, ale když se setkal s jejím ostrým pohledem, tak trochu povolil. „No, ono je to vlastně jedno, ne? Když tu o těch udělátkách budeme jen mluvit, tak nic nezjistíme. Myslím, že bychom se na ty brejličky měli pořádně podívat a otestovat je. Tak, kdo jde se mnou?"

Velitelství se ponořilo do výmluvného ticha.

„Ale no tak," povzdychl si Hektor. „Očekával jsem trochu nadšení, lidi. Čerstvý vzduch. Zataženo občas Bouře. To zní jako fajn zábava, ne?"

„Doufám, že nad tím vážně nepřemýšlíš," vyděsil se Ada, když spatřil Valin zamyšlený výraz. „Ten člověk už není jen blázen. Je to nebezpečný blázen," zašeptal zoufale.

„Nerada to říkám, ale Hek má asi pravdu," řekla nakonec. „Něco na tom bude, s tím, co máme," sebrala ze stolu kovovou kouli a ležérně ji několikrát vyhodila do vzduchu. „S tím by se nám konečně mohlo povést srazit Maluma a celé jeho Sdružení na kolena. Mluvíme tu o možné kontrole živlů, jak můžu tomuhle říct ne?"

„Snadno. Začneš s N a pak připojíš E," odpověděl kysele.

„Nech toho," usmála se. „Vím, co dělám."

Ada se na ni jen mučednicky zadíval. Přišlo mu, že jí Hektor musel něčím pomotat hlavu. Jinak si její chování nedokázal vysvětli.

„Pokud se ale do toho zkoumání opravdu chceme pustit," dodala Val po chvíli, „tak se o tom nikdo nesmí dozvědět. Netoužíme po tom, aby se Místem šuškalo, že jsi náš zachránce nebo, nedej bože, vyvolený."

„Jasná věc, holka," zazubil se Hektor. „Na tyhle věci jsem machr."