Já, Zimžírka (oba díly ✅)

2. Elegantní záchrana

Každá apokalypsa je doprovázena čtyřmi symbolickými jezdci, a ani Malumův svět se jim nedokázal vyhnout. Prvním z nich se stal všudypřítomný sníh, druhým nikdy nekončící mráz, v jehož těsném závěsu se držel další jezdec, led. A pak tu byl ještě jeden pán na holení. Tím čtvrtým, posledním, a zároveň nejhorším a nejnebezpečnějším ze všech těchto pomyslných jezdců byla Bouře, těžko odhadnutelná hříčka přírody. Mohla být několika minutovou vichřicí, která se dá snadno přečkat v jakémkoli úkrytu, ale zároveň mohlo jít o vánici táhnoucí se hodiny. V nejhorším případě i dny. Bouře byla zkrátka nevyzpytatelná. Buď vám jen pocuchala účes, anebo smetla vše, co jí přišlo do cesty. Jediné, co mohlo dát lidem před jejím příchodem alespoň několika minutový náskok, byly sirény Sdružení. Malum si dal velice záležet, aby se výzkum těchto Bouří nepodceňoval a vědcům v tomto oboru nechyběla finanční podpora. Člověk by měl vždy chovat respekt ke všemu, čemu nerozumí.

A tak se lidé měli před Bouří na pozoru. Každý den. Každou hodinu, minutu i vteřinu. Pracovali. Přežívali. Kdykoli je mohl překvapit táhlý zvuk sirény, který byl tak úzce spojený s útěkem do bezpečí. Jen několikaminutový náskok, více neměli. Terrami se nesla šuškanda, že někteří inteligentní Zimžírkové zvládli sestavit chytré kapesní hodinky, díky nimž dokázali odhadnout sílu Bouře. Podle této vychytávky snadno zjistili, kdy si mohli dovolit doplnit zásoby a kdy bylo lepší skrýt se s ostatními. Hektor však žádné takové zařízení nevlastnil, a tak mohl jen doufat, že bude mít štěstí a Bouře se během chvíle přežene. A po nějakou dobu mu to vycházelo. Jenže každá šťastná hvězda si někdy dopřeje pauzu a ta Hektorova si zrovna musela dáchnout v době té možná nejhorší průtrž mračně, kterou kdy svět zažil.

Hned po zaznění sirén se nebe hrozivě zatáhlo. Sníh ztratil svůj lesk. A z naprostého bezvětří se odnikud zvedl vítr. Zprvu to začalo nenápadně, Hektor cítil jen lehký vánek ovívající jeho tvář. Jako by se ho větřík snažil konejšit. Jenže proud vzduchu po chvíli začal rychle nabírat na své síle. Zrychloval. Bylo jen otázkou času, kdy nastane ona osudná chvíle. Kdy již nebude úniku. Netrvalo dlouho a přes tržiště se prohnal vichr, který strhl Hektora k zemi, odkud ho už nepustil. Sněhové vločky již nebyly ladnými akrobatkami tančícími vzduchem, nýbrž těmi nejvytrvalejšími jehličkami, které se zoufalému Hektorovi zabodávaly do kůže. Škrábaly ho po tvářích, pálily ho za krkem a Hektor si tak jen s vypjetím všech zbývajících sil dokázal nasadit své brýle, díky nimž získal alespoň částečnou obranu. Pokusil se přetočit na břicho. Povedlo se. Teď už zbývalo jen zmizet. Vlny sněhu se na něj valily ze všech stran. Chtěl se někam odplazit. MUSEL se někam odplazit. Nevěděl přesně kam, ale bylo jasné, že musí z tržiště okamžitě pryč. Jedině tak měl šanci na přežití.

Jenže ruce mu vypověděly poslušnost. Ale no ták, teď ne. Ne, když vás potřebuju nejvíc, ručky moje, zanaříkal v duchu, ale bylo to marné. Pokusil se zvednout hlavu a rozhlédnout se. Třeba by někde mohl najít pomoc. Jenže nedokázal ani to. Zamrzl. Cítil, jak mu klesají víčka. Bouři nemohl vzdorovat. Ne téhle. Až příliš dobře si uvědomoval, že byla nad jeho síly. Cítil, jak mu kolem uší sviští ledový vichr. Chvílemi mu přišlo, že hulákal, jindy zase, že pískal. Jako by se mu snad vysmíval.

Po chvíli začalo vše slábnout. Postupně se ztrácel otravný jekot větru i palčivý sníh. Celý svět se pomalu nořil do ticha a tmy. Hektor tušil, že mu zřejmě odbíjí poslední hodinka. Slýchával, že před smrtí člověku proběhne před očima celý život. Teď se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži. Nikdy tomu nevěřil, ale hle, tady bylo jeho nešťastné dětství s ještě horší pubertou. Stačila chvilka a jeho vzpomínky se promíchaly. Staly se jen neurčitou změtí zvuků a barev. Jen ona zůstala zřetelná. Stále před sebou viděl její obličej.

„Magdo," zašeptal, když vtom ucítil, jak s ním někdo cloumá.

Všechny vjemy z okolního světa se v tu chvíli vrátily a ječivý pískot svištícího vzduchu byl doplněn o něco nového. Hlas.

„Neměl bys tu být!" zahuhlal mu někdo do ucha.

Kdo to ksakru může být, tápal marně Hektor. Jen šílenec by se vydal do takové Bouře. Je to snad ten blbec Daniel? Nebo polda ze Sdružení?  Ve veškerém tom hluku nebyl Hektor schopný cizince nikam zařadit, ale jedno věděl s jistotou. Ten hlas byl velice rázný a s jeho vlastníkem nebylo radno si zahrávat.

„Neměl bys tu být," zopakoval cizinec onu otřepanou frázi.

„Opravdu? No, nepovídej," křikl po neznámém. Kdykoli došlo na sarkasmus, vlila se Hektorovi nová síla do žil. „A já si to tady přitom tak užívám."

Žádná odpověď. Cizinec oblečený celý v černém se nad ním beze slova tyčil jako oživlý stín.

„Jestli ti tu náhodou nějak překážím, tak mi dej ještě minutku," pokračoval Hektor, „a pak si sem přijď s tou svou lekcí. Nejlíp dávám pozor, když jsem správně tuhej."

„Na umírání budeš mít času dost, teď pojď!" rozkázal cizinec a ze svého kabátu vytáhl kapesní hodinky. „Zatím je to ještě dobré," zamumlal si pod vousy a zařízení opět uložil zpět do kapsy.

„Ještě dobré?!" vypískl. „A jinak jsi v pořádku? Já se tady plácám jak... jako něco..., co se plácá," Hektor nebyl zrovna sečtělým mládencem, „a podle tebe je to dobré?!"

„Jo, ale jestli tu budeme ještě chvíli otálet, tak nás to smete!"

Neznámý přistoupil k Hektorovi a pomohl mu vstát. V tu chvíli si Hektor poprvé všiml, že onen cizinec byl opravdu cizincem. Pravým a nefalšovaným. Jeho jmenovka byla pryč. Něco takového se dalo brát za buď velice odvážný, nebo naprosto šílený čin. Za vzepření se Sdružení, a to v jakémkoli z jeho pravidel, byl člověku automaticky udělen trest doživotí. Jakmile došlo na dodržování nařízení SMRTi, neexistovaly žádné soudní procesy. Nebyli obhájci, kteří by mohli provinilce vysvobodit. Jakékoli protiprávní jednání dávalo Sdružení moc nad vaším životem. Žádný soud, ani spravedlnost. Jen jeden soudce, Malum, který vždy rozhodne ve svůj prospěch.

A přesto tu tento neznámý stál. A k tomu mu navíc vesele dával lekce! Hektora však více než nepřítomnost jmenovky zneklidňovala ještě jedna věc. O panu Neznámém se může kdykoli dozvědět víc. Byl tu však větší problém, jehož řešení nebylo úplně jednoduché. Jak zařídit, aby tu oba neumrzli?

Vyhledání některého z bunkrů Sdružení by jim moc nepomohlo. I kdyby na nějaký v této Bouři náhodou narazili, nikdo by jim neotevřel. Do žádného úkrytu je v tuto chvíli nepustí. Dovnitř se nedostanou. To bylo jen dalším z opatření Sdružení: kdo nedorazí do bezpečí bunkru za zvuku sirén, bude ponechán svému osudu. A Hektor si mohl jen domýšlet, jaký osud byl pro něj přichystán.