Já, Zimžírka (oba díly ✅)

7. Velice intelektuální pohádka

„Prej se tě mám zeptat, jestli s něčím nechceš, to, no, pomoct," řekl Hektor na pozdrav.

Ada zvedl oči od rozečtené knížky, ale nic mu na to neodpověděl. Konečně si na sebe našel chvilku času a mohl si přečíst cestopis, na který si už nějakou dobu brousil zuby, jenže osud si zřejmě řekl, že čtení již bylo dost.

„Máš mi... pomoct?" zopakoval Ada váhavě. „A s čím?"

„Co já vím, tohle byl rozkaz vod vedení," zamumlal Hektor otráveně. „Taky z toho nejsem nějak vodvařenej," dodal. „A co to vlastně čteš?"

„To by tě nezajímalo," řekl Ada stroze, zaklapl knihu a položil ji pod polštář.

„Ptal jsem se, ne?" ušklíbl se Hektor. „Takže mě to jakože zajímá."

„Když jinak nedáš," povzdychl si Ada a vytáhl knihu zpět na světlo. „Je to cestopis," řekl a přejel po neudržovaných deskách, které byly kdysi zářivě bílé a nyní měly spíše zažloutlý odstín.

„Tobě snad to cestování ještě neleze krkem?" ušklíbl se Hektor.

„Tohle je jiné cestování. Do Asie, víš? Tam je to úplně jiné než tady," řekl Ada zasněně. „Víš, Heku, někdy se člověk doví o místě, o kterém zkrátka ví, že se tam musí někdy podívat. Pro mě je to zároveň i ten největší kontinent na světě."

„Ty fakt nejseš troškař," zasmál se Hektor.

„To opravdu ne," pousmál se Ada, „ale nejsem v tom sám. Bavili jsme se o tom s Tinou, a i ona by se tam jednou chtěla podívat, ale..." Ada se najednou zarazil. „To bych ti asi neměl říkat," zavrtěl zamítavě hlavou a schoval knihu opět pod polštář.

„Cože? Ale proč?!" zanaříkal Hektor. „Je to kvůli tomu mýmu výrazu? Páč to jsem fakt nechtěl," začal omluvně.

Když Ada zmínil, že se o tom „bavil s Tinou", tak se Hektor přestal kontrolovat. V tu chvíli by šel přirovnat k dítěti na základní škole, které zrovna zjistilo, že se někdo někomu líbí. Úúú, pleška se nám možná zamiloval, zašklebil se Hektor v duchu a pak zkusil opět nasadit vážnou tvář.

„Povídej," pobídl ho Hektor. „Nebudu se ti smát, fakt ne."

„Myslím, že už toho víš víc než dost," řekl Ada stroze. „Ale jestli tě sem Val poslala, tak to bude jistě ohledně Toma," dodal.

Aha, to dává smysl, pomyslel si Hektor uznale. Pravdou bylo, že se v poslední době s Tomem vlastně vůbec nevídal. Naposledy ho zaznamenal při jeho první (a zřejmě i poslední) jízdě na koni. Tehdy o sobě dal Tom vědět víc než dost. Musely ho zaznamenat snad všechny klany v okolí, a to nejen Windshieldové, kteří byli s velkou pravděpodobností Hektorovi kamarádi ve špiclování. Jenže poté, co dorazili do domu se s ním už neviděl. Bylo zde zkrátka moc věcí na vstřebání. Od vlastní poličky se jménem až po podivné lovy, na které se Greg s ostatními Smithy zřejmě běžně vydával.

„A co je s ním?" zeptal se Hektor a snažil se přitom naladit svůj nejležérnější tón. Přesto byly z jeho hlasu cítit jisté obavy.

„Řekněme, že toho na něj bylo v poslední době moc," začal Ada s vysvětlováním. „Špatně snáší změny a –"

„Tak to je pro něj vodboj fakt ideální místo," přerušil ho Hektor a ani se nesnažil maskovat svou kousavost.

„Nepodceňuj ho. V odboji si vede dobře, jen je jiný. Abych to trochu upřesnil, Tom v některých věcech není jako já nebo ty. Každý si neseme svůj kříž a ten jeho je ve znamení změn. Potřebuje svoji rutinu a na to, co je tady, si ještě nezvykl."