Já, Zimžírka (oba díly ✅)

36. Taková normální rodinka

 „Ehm, co přesně nazýváš svým domovem?" zeptala se Val skepticky. Jako první ji napadl obraz zaplivané putiky plné opilců a do takového prostředí se rozhodně nehodlala nechat zatáhnout.

„Co myslíš?" zazubil se Hektor, jako by jí snad četl myšlenky. „Dům pro opuštěné děti."

Jakmile to dořekl, tak Val spadl kámen ze srdce. Děti pro ni byly méně hrozivé než ožralové.

„A teď mě omluv, holka," dodal, když si všiml, že na něj Michal z nějakého důvodu od vlaku mává. „Je tu zřejmě něco k zařízení."

Poté se otočil na podpatku a zamířil zpět ke kolejím.

„Copak, to už se vám stýská?" zazubil se Hektor na své staré známe.

„Jistě," procedil mezi zuby Michal. „Hektore, myslím, že jsem ti snad jasně řekl, že nechceme mít se Sdružením žádné problémy."

„Hmm, hmm," přikývl Hektor chápavě, i když v tu chvíli vůbec nedával pozor. V hlavě už myslel na svůj příchod do Domu. Chtěl, aby to bylo triumfální. Aby to vypadalo, že něčeho dosáhl a ne, že se jen tak poflakoval a popíjel. Navíc mu jedna jeho část říkala, ať tam odboj raději nebere. V Domu byla osoba, kterou Hektor nechtěl zatáhnout do problematik brýlí a do starostí se Sdružením. Nechtěl ji dostat do hledáčku Smrťáků. Jenže jak by něčemu takovému mohl zabránit, když do Domu přivede skupinu lidí, z nichž jsou mnozí obávaní Bezejmenní?

„Hektore? Hektore, posloucháš mě vůbec?" vyrušil ho z přemýšlení Michal.

„Co? Jasně, že jo," zamumlal. „Říkals něco o tom, no, o Sdružení a jak to... jak..."

„...jak s ním nechceme mít problémy," dokončil jeho větu Michal. „Takže mít v uhlí spoutaného jednoho z Malumových lidí je prakticky to nejhorší, co se nám mohlo stát. Teď budeme muset opustit Terru 4 a možná ani to nebude stačit," zanaříkal.

Jenže Hektor nad jeho trápením jen mávl rukou.

„Jen klíd," prohlásil sebevědomě. Moc dobře věděl, co se musí s Matem udělat, aby byli všichni spokojení. Jediné, co mu dalo práci, bylo nenavrhnout to nejjednodušší řešení, které obsahovalo kotel a grilovací omáčku. „Vemte ho někam hodně daleko a řekněte, že jste mu zachránili život," vysvětlil mu svůj plán.

„A jak víš, že to zabere?" nevěřil mu Michal.

„No, prostě znám tenhle typ lidí," odpověděl Hektor neurčitě a pokrčil rameny. „Stačí, když řeknete, že jste s náma nechtěli mít nic společnýho a –"

„Což zase takové lhaní nebude," pousmál se Michal.

„Přesně!" zazubil se Hektor. „Něco takovýho prostě musí zabrat. Navíc, tihle dvojití agenti maj určitě ve Sdružení supr postavení. Třeba se po tomhle ještě dočkáte povýšení!"

„To určitě," uchechtl se Michal.

„A co se týká nás, tak nevíte, kde jsme, protože jsme z toho vlaku vyskočili. Nebo tak nějak. Detaily už nechám na vás," zazubil se Hektor. „Hlavně to udělejte pěkně dramatický, jo?"

„Na to se můžeš spolehnout," povzdychl si Michal a pak se rozloučili. „To je vážně divnej kluk," zamumlal si pod vousy a sledoval, jak Hektor odchází k ostatním a vede je pryč.

Dům pro opuštěné děti, který se měl na chvíli stát jejich útočištěm, se rozhodně nedal považovat za dobře zařízený hotýlek. Místy opadaná omítka tvořila na stěnách různé fleky, jejichž barevnost přecházela z čistě bílé do šedé až bahnitě hnědé barvy. Celá budova měla dvě patra plná oken, která by za normálních okolností byla jistě pevně zavřena ve snaze udržet si uvnitř co nejvíce tepla. Jenže nyní byla všechna otevřena dokořán a z každého z nich vykukovalo množství zvědavých hlaviček. Děti se nahýbaly ven a mávaly na nově příchozí. Netrvalo dlouho a zprvu nevinné vítání se zvrtlo. Mladí diváci se začali prát o ta nejlepší místa u okna. Každý chtěl co nejlépe vidět, kdo se to k nim vlastně blíží.