Já, Zimžírka (oba díly ✅)

47. /////

Velké Vzepření. Mělo jít o nenásilnou revoluci. O převrat, kdy nedojde ke ztrátě na životech. Alespoň tak to měl velitel Místa naplánované. Lidé se sjednotili a vydali se protestovat do Malumie, přímo před hlavní centrálu Sdružení, která se v té době držela při zemi a rozhodně se netyčila nad hlavním městem jako nějaký anděl zkázy. Tehdy šlo o několikapatrový mohutný betonový blok, z něhož měla postupně vyrůst ohromná věž, jakou znal Hektor. Možná i toto nepříliš monumentální vzezření způsobilo, že trvalo jen pár hodin, než se celé město proměnilo v protestní zónu. Odboj našel většinovou podporu v Malumii, i přilehlém okolí.

„Neměla bys tu být, Magdi," řekl Tadeáš bázlivě, když stanuli přímo před hlavním vchodem do centrály. V té době neměl Malum ještě postavenou bránu s vysokou zdí, nečekal, že se mu před sídlo nahrne takové množství lidí.

„Je to jen poklidná demonstrace," opáčila Magda. „Navíc, mám stejné právo tu být jako ty," dodala a věnovala mu nervózní úsměv. V tu chvíli v sobě ještě chovala naději, že by tato akce mohla změnit jejich životy. Tušila, že bude každou chvílí svědkem něčeho velkého. A v tom se vlastně nemýlila.

„Tady si dovolím nesouhlasit," vmísil se do debaty velitel. „Tadeáš má pravdu, máš dole přeci synka."

„Jak jako máš? Co jenom já? Ne, my dva tam máme synka," řekla a důrazně ukázala na Tadeáše. „A navíc, ani ty nejsi úplně taťka roku, nemám pravdu? Jen řekni, kdo to teď v Místě hlídá děti. Ty, nebo Ros?"

„Auvajs," zašklebil se velitel a chytil se rukou za hrudník, jako by ho někdo trefil pomyslným šípem. „To zabolelo, víš to?" Poté zaměřil svou pozornost k budově. Jeho pohled se stočil k jedinému balkónu, který se nacházel v nejvyšším patře. Se zaujetím ho sledoval a čekal, až z něj někdo vyhlédne.

V davu panovala radostná atmosféra. Všechen ruch a hluk dodával lidem iluzi, že jsou nedotknutelní. Byli součástí vskutku ohromného celku a zdrženlivost i u těch největších introvertů vzala brzy za své. Lidé začali skandovat různé texty směřující proti Sdružení. Malum se však ne a ne ukázat, jako by je neslyšel. Jako by je nechtěl slyšet. A po nějaké době se hlavní dveře centrály otevřely a vyhrnuli se z nich Smrťáci. Skupina bílých těžkooděnců před sebou držela štíty a začala všechny protestující odstrkovat dál od centrály. To se však nikomu z demonstrantů nelíbilo.

„Chceme si jen promluvit s Malumem," bránil se velitel, ale Smrťáci vytvořili ze svých štítů neprorazitelnou stěnu a tlačili je pryč.

Vypadalo to beznadějně, ale velitel se nevzdával. Odmítal odejít, dokud nebudou vyslyšeni. Když objevil hromadu krabic, neváhal a využil ji jako stupínek pro lepší řečnění.

„Chceme si jen promluvit s Malumem!" zakřičel znovu ze své vyvýšené pozice.

„Vlez mi na záda," pobídl velitele Tadeáš. Ten se na něj sice nejdříve nechápavě zahleděl, ale pak mu došlo, že ta věta byla vlastně myšlena ve vší slušnosti. Tadeáš mu opravdu nabízel svá záda. Každý přeci ví, že čím má mluvčí vyšší postavení, tím má také větší vliv.

Smrťáci se sice nenechali jen tak odbýt a stále na ně dotírali, přesto se Tadeášovi povedlo dostat na komín z krabic a velitel se mu za pomoci Magdy dostal až na ramena.

„Chceme si jen promluvit!" pokusil se potřetí dokřičet až k vedení Sdružení a zdálo se, že se mu to tentokrát podařilo. Za jedním z oken se objevila něčí silueta. A tady se vše pokazilo.

Smrťákům během chvilky došla s demonstranty trpělivost a místo pouhého zatlačování do nich začali neurvale vrážet, jako by se je snad snažili vyprovokovat. Jedna rána vedle ke druhé a netrvalo dlouho, než se začalo střílet. Když se za oknem objevila osoba přilákaná hlukem zvenku, již pod ním zuřila šarvátka. A pak se ozvalo tříštění skla. Nikdo z účastníků VV nebude nikdy schopný povědět, jak přesně se to stalo. Byla to nehoda, nebo šlo o plánovaný útok? Ví se jen to, že osoba stojící na druhé straně ihned padla k zemi. Mrtvá. Jenže nešlo o Maluma, ale o jeho ženu. Kdoví, jestli by se vedoucí Sdružení kdy sklonil k vyjednávání, ale po této události bylo vyloučeno, že by kdy členy odboje viděl jinak než v řetězech.

„Ne," vyhrkl nevěřícně a přeběhl k ležící postavě. „Ne, ne, ne." Objal ji kolem ramen a pokusil se ignorovat karmínovou kaluž krve. „To není pravda," zamumlal se slzami v očích. „Ne... Nemůže být."

Malum cítil nekontrolovatelný třes rukou a bojoval s přívalem slz, které se snažily dostat do světa. Proč... Stále ji držel v náručí. Nedokázal ji pustit, a i když již šlo jen o schránku bez duše, stále se jí držel jako tonoucí stébla. Byl jako loď, která jen díky silné kotvě není stržena do rozbouřeného moře. Jen loď, která díky své kotvě přežívá. Jenže on už nic takového neměl. Jeho kotva byla pryč a tehdy přišel zlom. Najednou se Malum prudce narovnal. Třes v jeho rukách ustal, stejně tak i proud slz nalezl svůj konec a jeho tvář byla nyní jen vážná. Smutek, bolest, to všechno bylo pryč. Pokud si lidé z odboje mysleli, že to mají těžké, netušili, že bude hůř. V tento moment se zrodil Malum takový, jak ho každý zná. Nemilosrdný. Jeho srdce tehdy odešlo s ní.

„Odneste ji do mé kanceláře," rozkázal blízkému Smrťákovi jistým hlasem a pak se otočil k oknu. „A je rozdrťte na prach."

Jenže Malumovi protivníci se nehodlali vzdát bez boje. Když před nimi skupina Smrťáků zdivočela a bylo jasné, že jsou životy demonstrujících v ohrožení, převalili se přes zaměstnance Sdružení jako velká voda a přenesli boj přímo do srdce centrály.

„Ještě to můžeme zachránit," vyhrkl velitel, který se ve vzniklém chaosu orientoval o něco lépe než ostatní. Dokonce se mu podařilo udržet si ve své blízkosti několik členů odboje, mezi nimiž byli i Tadeáš s Magdou, a mohl jim tak sdělit svůj plán. Museli se dostat do Malumovy pracovny. V tu chvíli ještě nikdo z nich netušil, proč na ně byl zničehonic spuštěn útok, ale vidina míru byla až příliš lákavá na to, aby ji jen tak opustil. Musel dát vzepření ještě jednu šanci. A tak se skupina vydala po schodech do nejvyššího podlaží, které bylo v té době dostupné. Přesně tam se měla nacházet Malumova kancelář. Cestou ovšem narazili na několik problémů.

Zaměstnanci Sdružení jim stihli již několikrát ztrpčit život a skupina odbojářů se tak patro po patru zmenšovala ve snaze dopřát zbytku možnost dostat se do cíle. A když konečně stanuli před dveřmi, které se zdály být těmi pravými, vypadalo to, že Malum uvnitř nebyl.

„Tohle snad není možný," povzdychla si Magda, pro kterou byly ironicky největším nepřítelem schody. „Takový výšlap a ono to vypadá, že není doma."

„Za pokus nic nedáme," zamumlal velitel a všichni obezřetně vstoupili dovnitř.

V Malumově kanceláři se tehdy ještě nenacházela ona tajemná okna vedoucí do různých koutů světa, stále to však byla ohromná místnost působící zastrašujícím dojmem. Velitel šel jako první a když došel až na druhý konec místnosti, strnul. Na zemi za kancelářským stolem objevil tělo zakryté hedvábným závojem. Když to spatřila i Magda, musela si dát ruku před pusu, aby zabránila výkřiku.

„Hádám, že tohle není dobré znamení," řekl velitel trpce, když si domyslel identitu osoby ležící před nimi. „Změna plánu, měli bychom odsud rychle zmizet," rozhodl, když vtom od dveří zaslechl ruch.

„To asi tak úplně nepůjde," křikl Tadeáš a spolu s několika lidmi začal přemisťovat nábytek, aby alespoň částečně zabarikádovali dveře. „Máme problém. Malum se vrací zpátky a rozhodně není sám."

„Musí odsud vést i jiná cesta," přemýšlela nahlas Magda, kterou napadla spásná myšlenka. Spolu se slávou přichází obvykle i paranoia, není tedy příliš zbrklé domnívat se, že si Malum ve své pracovně vybudoval únikový východ. Rozhlédla se kolem sebe. Kdyby byla velitelem Sdružení, jistě by chtěla mít únikovou cestu ve své blízkosti. Instinktivně přešla ke stolu a začala ho prohledávat. Měla štěstí. Když prsty přejela po spodním okraji desky, nahmatala něco nezvyklého, panel se dvěma tlačítky. Vlezla pod stůl, aby se mohla na svůj objev lépe podívat. Obě tlačítka vypadala k nerozeznání stejně. Byly to jen dva rudé kulaté knoflíky bez popisku. S myšlenkou, že už nemohou nic víc ztratit, zmáčkla první z nich. Okamžitě poté uskočila, protože se z místa vedle ní ozvalo zachrčení následované cvaknutím, které odkrylo poklop v podlaze. Ihned tam s několika dalšími lidmi zvědavě nakoukla. Krom několika rolí hedvábí a různých nákresů se uvnitř nacházelo něco vskutku mimořádného.