Já, Zimžírka (oba díly ✅)

42. Lži, pravda, čaj

Vše se seběhlo tak rychle. Tak velice, velice rychle. Val chtěla vykřiknout, ale nedokázala to. Nezvládla ze sebe vydat ani hlásku. Byla překvapená. Zaskočená. V šoku. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že se něco takového stane. V jednu chvíli měla navrch, mohla rozhodnout o životu a smrti někoho jiného a najednou se karta obrátila. Změna rolí. Nyní to byl právě její život, který ležel rukách někoho jiného, a to doslova. Val se přistihla, že už nepadá. Nepadá, ale visí. Cítila pevný stisk ruky a když vzhlédla, oči se jí rozšířily překvapením.

Malum byl nahnutý přes zídku a byla to právě jeho paže, která ji zachytila a zabránila pádu, jenž byl neslučitelný se životem. Zakladatel Sdružení mlčel a na tváři měl naprosto nečitelný výraz. Tmavé vlasy mu padaly do očí a na hlavě již neměl svůj cylindr. Ten se propadl do mlhy, kam ho mohla brzy následovat i ona.

Val v tu chvíli ani nedutala. Přišlo jí, že se čas vleče, přitom se vše událo během několika vteřin. Hned nato se objevil i Hektor. Zachytil ji oběma rukama, snad aby měl jistotu, že ji udrží, a Val se tak brzy dostala zpět na střechu. Když pod nohama opět nalezla pevný povrch, tak s úlevou vydechla.

„Promiň, promiň, promiň," mumlal Hektor, zatímco ona ještě stále zpracovávala, co se stalo. „Vždyť já tě málem zabil!" shrnul pro ni nedávné události do jedné věty, ale Val jeho slova vůbec nevnímala. Hučelo jí v uších, jako by se právě vynořila z vody. Malum věděl, kdo je. Nepřítel. Jako by nestačilo to, že proti němu celá ta léta vedla odboj, vždyť ona na něj ještě před chvílí mířila zbraní a mluvila o tom, jak sem přišla ukončit jeho život. Jistě by se mu ulevilo, kdyby mu nestála v cestě a ona mu tak hloupě nahrála. Malumovi stačilo, aby zůstal stát na místě. Mohl ji nechat spadnout. Ne, on ji měl nechat spadnout. Přesně tak by to udělala, kdyby se ocitla na jeho místě. Bylo to to nejmenší. Stát tam jako kůl v plotě a nic nedělat. Jenže on provedl pravý opak a Val tak měla v hlavě jen jednu jedinou otázku.

„Proč?"

To bylo jediné, co ze sebe dokázala vysoukat.

„Promluvme si o tom uvnitř," odpověděl jí Malum stroze, jako by zachytávání lidí ze střechy bylo na jeho denním rozvrhu. Z jeho hlasu v tu chvíli nešlo znát, jestli má v úmyslu je předhodit divé zvěři, nebo jim chce nabídnout domácí sušenky. Hektor vážně doufal v ty sušenky.

„Nemusíte se cítit v ohrožení," dodal, snad proto, že si až moc dobře uvědomoval, jak moc se ti dva „v ohrožení" vlastně cítí. „Nechal jsem toto patro vyklidit, kromě nás zde nikdo není," řekl ještě mezi dveřmi.

Po těchto slovech zmizel v budově a nechal je na střeše samotné.

„Tohle," procedila Val mezi zuby a dloubla Hektora do žeber, „už nikdy nedělej. Jasný?"

„Co tohle?" zopakoval, a přitom ukřivděně máchl banánem. „Jo, tak! Ale počkej, tohle já jakože fakt ne, ne to já fakt!" zablekotal.

„Jistěže," zamumlala a pohledem zběžně prolétla střechu. Její zbraň. Zřejmě ji ztratila při pádu, a to bylo zlé.

„Tvůj kolt," sdělila mu stroze a Hektor nedůvěřivě vytáhl zbraň z kabátu.

„A co je s ním?" zaváhal, ale ona mu jej bez řečí vytrhla z ruky.

„Hej, s tímhle už fakt musíš přestat!"

Proč mi furt bere moje věci, pomyslel si ukřivděně.

„Musím?" řekla a věnovala mu spiklenecký úsměv. „Předtím sis nestěžoval," dodala, když i ona vešla do centrály.