Já, Zimžírka (oba díly ✅)

39. Je to zkouška

1834 měl namířeno k hlavnímu sídlu Sdružení, které bylo od Domu vzdáleno asi čtvrt hodinu chůze. Obrys tohoto mrakodrapu se zarýval do inkoustového nebe a budova šla krásně vidět i z takové dálky. Centrála působila jako Babylónská věž, jejíž stavba se na rozdíl od stejnojmenného příběhu povedla. Ono zmatení jazyků, které zabránilo dokončit tu legendární stavbu z Bible, zde nemělo žádnou moc. Univerzální jazyk Sdružení se nedal splést a stavaři nemuseli příkazům rozumět. Stačilo jen, když budou poslouchat.

Když unavený a rozbolavělý 1834 konečně došel až k centrále, čekalo na něj nepříjemné překvapení.

„Pan M tě chce vidět," uvítal ho u brány muž oblečený do temné přiléhavé róby. Jeho tmavá tunika byla pevně ovázaná ebenově černým páskem a v kontrastu s bílou zdí budovy působil jako silueta. Jako by byl jen něčí stín. Přítomnost tohoto muže znamenala jen jediné. Problém. Takto odění lidé nebyli klasickými Smrťáky, které 1834 tak dobře znal. Nedohlíželi na pořádek v Terrách, nepochodovali se zbraní v ruce. Tito muži v černém se zdržovali jen a pouze na centrále Malumie a na přidružených střediscích, která se dala najít na zbylých Terrách. I přesto, že se zdáli být na první pohled neozbrojeni, byli nebezpečnější než klasičtí Smrťáci.

1834 jen nesměle přikývl a bezeslova se vydal za mužem do Malumovy kanceláře. Tu cestu znal až moc dobře. Znervózněl. Cítil, jak se mu třesou ruce a nelidsky potí dlaně.

„Nemá rád čekání," prohlásil muž po jeho levici chladně.

1834 si v tu chvíli uvědomil, že při myšlence na setkání s Malumem podvědomě zpomalil a začal se courat. Po upomínce tedy raději znovu přidal do kroku, aby se svému průvodci vyrovnal. Oba se zastavili až před kovanými dveřmi. 1834 polkl. Nejistě zvedl ruku a zaklepal. Žádná odpověď.

„Tak já půjdu, to, no, dovnitř," obrátil se ke svému průvodci, který stál vedle dveří a hleděl do prázdna. V tu chvíli působil více jako vypnutý stroj než jako člověk. 1834 vzal za kliku a nahlédl do místnosti.

„Přál jste si mě vidět?" pravil nesměle. Zase žádná odpověď.

Místnost měla obě boční stěny pokryté okny. Ta vpravo poskytovala výhled na Malumii. Od vysokých obytných domů působících více jako vězení než jako obydlí, až po vzdálenou horu odpadků na úplném okraji hlavního města, kterou měl v brzké době čekat odvoz. Okna, která pokrývala levou část místnosti, však nesloužila k prostému výhledu. Poskytovala pohled do různých koutů s roztodivnými ekosystémy. Jedno ukazovalo písčitou pláž s palmovými stromy a exotickými ptáky, další bylo podobné tomu, co 1834 dobře znal, jen sníh, stromy a cirkulující vločky. Mladík nejistě procházel místností a míjel další a další scenérie. Poušť, pastviny, deštný les. Zastavil se, až když jeho pohled upoutal malý šimpanz. Zvířátko zamířilo blíž k oknu a zaklepalo na sklo. Jako by se s 1834 snažilo komunikovat. Mladík se k němu přiblížil a instinktivně natáhl ke zvířeti ruku. Nikdy předtím nic podobného neviděl, muselo tam být umístěno teprve nedávno. Šimpanz popolezl po větvi a přeměřil si 1834 pohledem. Poté na něj vycenil zuby a z jeho plic se vydal děsivý skřek. Mladík vytřeštil oči a zděšeně ucukl.

„Neublíží ti," ozval se z druhého konce místnosti známý hlas.

„Omlouvám se, pane M, neviděl jsem vás přicházet," řekl 1834 provinile a stočil pohled ke stolu, za kterým seděl Malum. Přísahal by, že tam ještě před vteřinou nikdo nebyl.

„V pořádku, jen si sedni," ukázal na bílé kožené křeslo před sebou. „Abych pravdu řekl, jsem velice rád, že tě znovu vidím."

1834 polkl a posadil se do křesílka. Nervózně se v něm zavrtěl. Z nějakého důvodu se neustále propadával hlouběji a hlouběji do křesla jako by snad seděl v tekutém písku. Malum si jeho zápolení všiml. Zamyšleně nadzvedl jedno obočí, ale nic na jeho souboj s křesílkem neřekl.