Já, Zimžírka (oba díly ✅)

21. Autority se střetávají

Valerian měl ty události stále v živé paměti. Jako by se to vše odehrálo včera, a ne před tolika lety. Spoutaný, domlácený, v řetězech. Byl jako zubožený pes. Chladný kov mu svíral zápěstí, ruce bezvládně spoutané nad hlavou, kterou měl svěšenou a s prázdnýma očima sledoval zem. Neminul den, kdy by za ním nepřišel někdo ze Smrťáků a nepraktikoval na něm výslechové techniky Sdružení. Valerian se je snažil ignorovat. Snažil se být silný. Najít ve své hlavě útočiště a úplně se oprostit od bolesti vnějšího světa. Mohou mu zlomit tělo, ale ne mysl. Nesmí si je pustit do hlavy. Nesmí. Na nic jiného ty dny, týdny a měsíce nemyslel. Musí být silný. Nesmí povolit. Jenže čím déle byl Valerian vězněn, tím bylo jeho tělo slabší. A čím méně mu zbývalo síly, tím více se na něm každý bolestivý vjem projevoval.

Přišel si jako vločka zmítaná v Bouři. Jen jedna drobná bezbranná sněhová vločka, ledový krystalek bičovaný silným a neporazitelným protivníkem.

„Ještě stále nepromluvil?" zaslechl zvenku ten nepříjemně známý hlas.

„Ne, pane M," ozvala se jasná odpověď.

„Touto dobou by měl být na pokraji svých sil," řekl Malum zamyšleně. „Měl by prosit o milost, jak dlouho už tu s ním mrháme čas?"

„Bude to dvanáct měsíců, pane."

Valerianovi z těch slov naskočila husí kůže. Od Velkého Vzepření uplynul rok. Je to rok, co prohráli. Rok od smrti Tadeáše. Najednou byl rád, že se jeho přítel nakonec rozhodl ho neuposlechnout. Smrt se Valerianovi v tu chvíli zdála být tím nejlepším možným východiskem.

„Buďte náročnější," přikázal Malum.

„A-ale jak?" zakoktal Smrťák překvapeně. „Zkusili jsme snad úplně vše, pane. Už nejde být," polkl, „náročnější."

„Opravdu?"

Z chodby zazněl pobavený smích a dveře se otevřely. Do místnosti se tak dostala trocha světla, a i když si velitel přál, aby se mohl podívat za jeho zdrojem, nenašel v sobě ani tolik síly, aby otočil hlavu na stranu. Jeho dech byl slabý, přerývaný. Hrudník se mu s každým nádechem lehce nadzvedl, ale to nikdo nemohl přes jeho volné tričko vidět. Přes to tričko, na kterém se zračily skvrny potu, krve a kdoví jakých ještě dalších tekutin.

Valerian zaslechl kroky a pak ucítil, jak ho někdo zprudka chytá za vlasy.

„Je slušnost podívat se nově příchozímu do očí," prohlásil Malum, samozřejmě že v plné síle. Na tváři neměl ani vrásku, jeho tmavé vlasy byly perfektně upravené a kontrastovaly se zrzavými cucky, které měl na hlavě Valerian.

„Copak, že se mnou stále nemluvíš?" zeptal se ho Malum ostře a zesílil svůj stisk. Velitel sykl, ale jiné odpovědi se od něj hlava Sdružení nedočkala. „Neboj se, však ty promluvíš," ušklíbl se Malum a pustil ho. „Rozmluvím tě, i kdyby to mělo trvat věčnost," dodal a přešel ke dveřím. „I kdyby to mělo trvat věčnost," zopakoval příkře a dveře se za ním zavřely.

„Je to troska," promluvil pak Malum na chodbě ke svému podřízenému. „Měl by nám dát odpovědi na cokoli. Cokoli!" rozčiloval se. „Takže kde je problém?" dodal zamyšleně a v tu chvíli to byla spíše taková řečnická otázka. Malum si domyslel, že na tento problém existuje jen jedno řešení – Valerian ještě nemá dost. To byla v tu chvíli jeho jediná myšlenka.

Malum v té místnosti neviděl člověka, který by mu stál za pohled. Šlo jen o smutný obraz ubožáka, který ho měl po dvanácti měsících prosit, ne, on měl přímo žadonit o smilování. O smrt. Ale nedělo se tak. Proč?