Já, Zimžírka (oba díly ✅)

4. Tajemství

Hektor byl obklíčen. Dostal se do centra jakéhosi čtverce a kam kráčely jeho vrcholy, tam musel i on. Byl veden špatně osvětlenou podzemní chodbou bůhvíkam, ale i když se pro něj situace nevyvíjela zrovna slibně, neopouštěla ho naděje. Jeho oči těkaly po okolí ve snaze najít jakýkoli náznak východu. Jen jeden sluneční paprsek, víc ke štěstí nepotřeboval. Měl v plánu poslechnout si, co mu chce Val povědět, a pak co nejrychleji zmizet. Jenže ať se díval kamkoli, vše se zdálo být stejně ponuré.

„Místo je úžasné, bude se ti tu líbit," ozval se po chvíli drobný blonďák kráčející za Hektorem.

„A ty seš zase kdo?"

„Jmenuju se Tom. A můžeš mi věřit, když řeknu, že se máš na co těšit!"

„Jo, jsem z toho celej žhavej," odfrkl.

Hektorovi se s každou uběhlou vteřinou Místo jen více a více hnusilo. Všude jen tma a dusno, kdo takhle může žít?

„Jenže znepřátelit si Adu, hmmm, to nebylo moc chytré," pokračoval Tom, i přesto, že se mu Hektor snažil naznačit, že s ním nechce mít co dočinění. Schválně s Tomem nenavazoval oční kontakt, jenže jemu to bylo jedno. Pořád na něj jen mluvil a mluvil.

„Jakmile se někdo Adovi znelíbí, má to u něj pak špatný až do konce svého života," brebentil Tom. „A ten pak nebývá moc dlouhý, jestli mi rozumíš. Ne, že by byl nějaký velký násilník, právě naopak. On je kliďas a je vážně chytrý. Val říká, že je to naše chodící encyklopedie."

„Encyklopedie?" podivil se Hektor.

„No, ano, to je taková knížka–"

„Já přeci VÍM, co je encyklopedie, zas tak marný to se mnou není," povzdechl si Hektor. „Jde o to, že bych takhle tu horu svalů nikdy nenazval."

„Nesmíš dát hned na první pohled," zasmál se Tom. „A neříkej takové věci moc nahlas, ještě tě uslyší."

„Co by, klidně ať to slyší," odfrkl. „Stejnak jste všichni prevíti. Bez urážky, takoví už prostě lidi jsou."

„To je docela zlé, nemyslíš? Na světě nejsou jen hlupáci a prevíti. I když  takoví lidé obvykle bývají nejvíce slyšet."

Najednou se všichni zastavili. Hektorův čtverec zřejmě došel do svého cíle. Ať už to bylo kdekoli. Když se lidé před ním rozestoupili, zjistil, že postávají před jakýmisi tajemnými dveřmi.

„Tady je velitelství, Heku," prohlásila Val důležitě. „Teď něco uvidíš."

Hek? Takhle mi teď budou říkat? O důvod víc proč bych odsud měl zmizet, pomyslel si otráveně. To snad tihle kašpaři neudrží v hlavě víc jak tři písmenka?

Val si z krku sundala řetízek, na jehož konci zacinkal klíč. Teprve nyní si Hektor všiml dvou malých dírek vyvrtaných do jinak perfektně hladkého kovového povrchu dveří. I Ada vytáhl svůj klíč a společně je vložili do zámků. Jakmile s nimi otočili, ozvalo se lehké cvaknutí a dveře se pomalu otevřely.

„Máte to tu... pěkný, řek bych," prohlásil Hektor, když se důležitě rozhlédl po místnosti.

Nemohl říct, že by na něj velitelství udělalo dojem. Spatřil pár dřevěných židlí, podlouhlý stůl pokrytý papíry, nějaké staré mapy odlepující se z ušmudlaných stěn... Jedinou věcí, která zde stála za pohled, byl stroj schovaný v zadním rohu velitelství. Hektor přemýšlel, co mohlo být účelem zařízení, které vypadalo jako nechtěný potomek vitríny a kyvadlových hodin, ale ať už ta věc dělala cokoli, alespoň vypadala elegantně. Což se o zbytku místnosti rozhodně říct nedalo.