Já, Zimžírka (oba díly ✅)

14. Experiment jménem HEKTOR

Nemocniční pokoj obsahoval dvě řady postelí, které však byly až na dvě úplně prázdné.

„Páni, nečekal jsem, že budeš mým doktorem," prohlásil Tom krátce po probuzení a pokusil se posadit.

„Prej doktor," zasmál se Hektor, který ležel o postel vedle a zadumaně hleděl do stropu. „To ne, jsem tvoje sestřička."

„Cože?" zaváhal a vypoulil na něj oči. „Tou přeci být nemůžeš, museli bychom být příbuzní. Navíc jsi kluk."

„Budu to brát, jako že jsi v pohodě," odfrkl. Za tu dobu na Tomovu věčnou nechápavost stihl zvyknout. Hektorovi vtípky u něj zkrátka nikdy nedopadnou na úrodnou půdu.

„Jak dlouho tu jsi?" zeptal se Tom zvědavě.

„Pff, moc si nefandi," odvětil a důležitě se posadil. „Šel jsem zrovna kolem a napadlo mě, že se to, no, zastavím."

Ve skutečnosti Hektor strávil více než jen pouhou chvíli úzkostným přecházením po pokoji, než se nakonec uvelebil na té nejnepříjemnější posteli, kterou kdy svět spatřil. Nervózně si kousal nehty, nebo hrál s nožíkem, zatímco se mu v hlavě tvořily ty nejděsivější scénáře ohledně Tomova probuzení. Něco takového však neměl zájem nikomu sdělovat.

„Koukám, že tě pěkně zmalovali," přerušil ticho Hektor, když jeho pohled padl na Tomův obvázaný hrudník. „A já že jsem nováček? Tohle by se mi nikdy nestalo, na to se mám až moc rád. Jak jen to děláš, že se vždycky dostaneš do maléru?"

„Na to stejné bych se tě mohl zeptat i já," zasmál se Tom.

„Tak počkat, já se nedostávám do malérů. To maléry se dostávají ke mně. Jsem zkrátka přitažlivý úplně pro všechno," řekl, zatímco si pohrával s nožíkem. „Jinak jsi prospal rozhlas. Prý se máme všichni shromáždit v aule," zaimitoval Rosův hluboký hlas. „Protože má naše vládkyně podsvětí něco důležitého, co nám chce sdělit."

„Takhle o Val nemluv, Heku," řekl Tom mírně.

„Tímhle jsme si už prošli, nemyslíš?"

„Ale teď je to jiné," bránil se.

„Tak povídej, proč bych to jako teď neměl dělat?" popichoval ho.

„Protože stojí právě za tebou," řekl a ukázal prstem ke dveřím.

Hektor se instinktivně otočil.

„Ouha! Zdravím, holka. Nemáš být náhodou v té vaší aule a rozdávat tam zlaté hvězdičky?"

„Ne," zavrčela a naškňuřila při tom svůj nos jako králík. „Tyhle hvězdičky má dnes na starosti Ada. Koneckonců, neměl bys tam být náhodou s ostatními?"

Hektor na to nic neodpověděl, jen se na ni hloupě usmíval.

„Tak asi ne, " povzdychla si a obrátila pozornost k Tomovi. „Přišla jsem ti říct alespoň stručný výcuc toho, co se seběhlo a co se chystá. Dobrá zpráva je, že nikoho jako zázrakem nezabili, ani nezajali. Jediným vážně zraněným jsi byl ty a jak to vypadá, každou chvílí budeš zase celý."

„Ale mě nic nechybí," oponoval jí Tom.

„Počkat!" vložil se do jejich rozhovoru Hektor. „Něco mi tady nehraje. Ta vaše akce rozhodně neměla skončit takovým kolosálním průserem."

Val protočila oči. To poslední, co potřebovala, bylo Hektorovo rozumování, či přednáška o jeho geniálních strategických schopnostech.

„Kolik bylo Smrťáků?" začal vyzvídat.

„Asi třicet," odpověděla otráveně.

„A kolik bylo vás?" pokračoval. Hektora už delší dobu trápila jedna vtíravá otázka a zdálo se, že nyní byl nejvhodnější čas se na ni zeptat.

„Asi...," zapřemýšlela. „Třicet. Teď vážně, na co narážíš?"

„Jak je možné, že vaše banda krtků ovládá třetinu Evropy, když je vás asi tolik, co žáků 2. B na exkurzi?"

„No tohle, ty jeden hnusný nevychovaný drzoune!" utrhla se na něj.

„Tak pozor, hnusný? Ale no tak, všichni víme, že to není pravda," ušklíbl se.

„Když myslíš," zavrčela. „Ale fajn, chceš vědět, co je špatně? Pravda je taková, že náš odboj jde pomalu ale jistě do kytek. Každé malé dítě ví, že když přišla tahle šílená doba ledová, vzniklo Sdružení Monitorující Rozkvět Terr. Málokdo si ale pamatuje, že s Malumovým novým řádem vznikl i odboj. Už to bude asi... patnáct let, nebo tak nějak, co se odehrála ta největší demonstrace, kterou kdy svět viděl. O VV doufám něco víš."

„VV?" zasmál se Hektor. „To mi zní spíš jako veřejné záchody než jako ňáká super akce."

„Je to zkratka pro Velké Vzepření, troubo," pokračovala Val. „Achich, proč se tady vůbec snažím? Tak jinak, v té době byl odboj na samém vrcholu a při Vzepření navíc nebyl sám. Přidalo se i značné množství civilistů z Terry 4, aspoň co se Evropy týče. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že Sdružení ustoupí. Že vidí, kolik lidí proti němu stojí. Jenže se to zvrtlo. Malum se odmítl vzdát, nechtěl vyjednávat s teroristy a poslal Smrťáky, kteří začali bít do lidí. Pak to šlo ráz naráz. Strhla se střelba a mnoho dobrých lidí za Vzepření zaplatilo tu největší cenu."

„Nevím, jestli něco platili, ale hodně jich tehdy zemřelo," ozval se Tom z postele. „Teda tak jsem to slyšel," dodal rychle.

„Máš naprostou pravdu," přikývla. „Ale říká se," pokračovala Val tajemně, „že odboj tehdy úplně neprohrál. Prý vzal Malumovi něco cenného a on to až do dnešního dne hledá. Dlouho jsem si myslela, že to byla jen povídačka, legenda," zarazila se, když její zrak sklouzl na Toma. Nechtěla zbytečně šířit zprávy o Hektorově kouzelném módním doplňku. „Zkrátka oba víme, že potom, co jsi k nám zavítal, Heku, se toho dost změnilo. A já mám pocit, že by na té šuškandě nakonec mohlo něco být."

„Hmm," zamyslel se Hektor. „Takže chápu dobře, že to s tou ovládanou částí Evropy byla prostě hovadina?"

„Trochu silné slovo, nemyslíš?" ohradila se. „Jen to není už tolik, no, aktuální. Nová krev se k nám zrovna dvakrát nehrne, zvlášť když Smrťáci udělali vše proto, aby zničili každou zmínku o tom, že existujeme. K tomu mi ještě přijde, že poslední dobou ví Sdružení o každém našem kroku, který na povrchu podnikneme. Je to prostě čím dál horší. Jo, a mimochodem, je tu něco, co byste měli z dnešní schůze vědět. Hlavně ty, Heku. Něco jsme při ústupu našli. Nebo spíš o to zakopli," řekla Val a vytáhla z kapsy kabátu kovovou kouli, která se vešla tak akorát do ruky. „Vážně nám nechceš o své minulosti trochu víc říct?"

Hektor se podíval do její dlaně. Jako první ho napadlo, že by ta koule mohla být jen bobkem nějakého ohromného robokrálíka, který bloudí po okolí, jenže pak si vzpomněl, že už něco podobného viděl.

„Tohle přeci zahrabávali Smrťáci do sněhu," zamumlal znalecky. „Ale proč bych to měl vysvětlovat já? Vždyť tam byl i Tom. To je tady nějaké pravidlo, o kterém nevím? ‚Kdykoli nejde něco zrovna podle plánu, vrhneme se na Hektora?'"

„Podívej se pořádně a pak to pochopíš," vybídla ho.

Když Hektor přejel prsty po lesklé zakulacené stěně koule, došlo mu, co těmi slovy Val myslela. Něco bylo na jejím povrchu vyryto. Nápis, jasný a výmluvný. Možná až moc. Velkými písmeny se na lesklém kovu skvělo jedno jméno: HEKTOR.

Ale ne, už je to tady zase? Proč to musím být pořád jenom já?!