Pokus 316 /CZ/

45

Adrien's POV:

Dneska byl v práci velký fofr, chystali jsme totiž novou kolekci, takže jsem celý den strávil buďto ve své kanceláři, nebo naopak v ateliéru, kde jsme fotili naše modely. Moc jsem se těšil, až to budeme mít všechno za sebou a kolekci ukážeme světu. Pak už bude zase chvíli klid.

Dnešek však byl i něčím jiný. I přes pocit naprostého štěstí z mé nové rodiny, které jsem se už nemohl dočkat a také štěstí z ukončení naší dvouměsíční práce, jsem měl nepříjemný pocit. Usídlil se v zadu v mé mysli a když jsem zrovna nad ničím nepřemýšlel, vždy se objevil. Jakoby vyčkával, až se něco stane a pak pohltí celou mou mysl.

Uprostřed toho všeho shonu, kdy jsme konečně fotili již poslední modely, to už bylo k nevydržení. Hlava mě ze všeho začala bolet a já si musel dojít do své kanceláře odpočinout a zapít prášek od bolesti hlavy čistou vodou.

Alya dnes měla volno, takže jsem byl dnes na všechno sám. Chtěla tady sice být, ale minulý týden tady často seděla i dlouho do noci, den volna si prostě zasloužila, no nemám pravdu?

Když jsem vypil celou sklenici vody, místností se ozvalo klepání na mé dveře. Zamračil jsem se, většinou nikdo neklepe, hlavně ne ve dny focení..

"Dále!" vyzval jsem onu osobu, co se rozhodla vyrušit mě v kanceláři.

Když dotyčná osoba vstoupila dovnitř, překvapeně jsem vykulil oči a postavil se na nohy.

Tuto dívku jsem na první pohled poznal, její blond vlasy zářily na kilometr daleko, její úsměv hrál sebevědomím a jasně říkal 'patří mi to tu'.

"Chloé?" zeptal jsem se udiveně. Neviděl jsem ji již přes dva roky.

"Dobrý den, pane Agreste." Její úsměv se jen víc rozšířil, čímž odhalila své bílé zuby. Pořád mi vykala a já to ani nechtěl měnit.

"Vůbec ses nezměnila," zasmál jsem se.

Zavřela za sebou dveře a v klidu, pořád s úsměvem, vešla dál do mé kanceláře. Rozhlížela se tady, jakoby tu byla prvně, což vůbec nebyla pravda.

"Co tady děláš? S čím ti mohu pomoci?" zeptal jsem se slušně a rukou jí pokynul k židli naproti mě u stolu. Sám jsem se pak usadil na tu svou.

"Víte, pane Agreste, moc ráda bych se vrátila sem a pracovala tady," usmála se drze.

Povzdechl jsem si. "Chloé, to nebude možné. Tvé místo je obsazené a sama moc dobře víš, že práce asistentky ti vůbec nešla."

"Já taky nechci dělat asistentku," zasmála se, jako bych řekl nějaký hodně dobrý vtip.

"Ne?" podivil jsem se, až jsem nadzvedl obočí. Rychle jsem si odkašlal a opět nasadil profesionální výraz. "A co bys tady chtěla dělat?"

"Přeci modelku, není to zřejmé?" zasmála se a pohodila u toho svými zlatými vlasy. Musel jsem párkrát zamrkat a zhluboka se nadechnout, abych se nezačal smát nad její opovážlivostí.

"Proč bys to chtěla, nebo spíš měla dělat?"

"Nevypadám snad jako modelka? Já myslím, že bych se na to moc hodila. Ty nicky ve vašem ateliéru nestojí za nic!" vyprskla.

"Uklidni se, Chloé," pravil jsem zamračeně. Alespoň jsem viděl, že se nezměnila jenom zvenku... I zevnitř byla pořád stejná.

"Nebudu se omlouvat za pravdu," řekla uraženě, no pak se usmála. "Mohla bych sem konečně přivést kousek stylu a elegance!" Její ruka na stole se přisunula blíž k té mé a konečky prstů se dotkla mé dlaně. "A opět bychom si mohli být trochu blíž, pokud víte, či tím myslím."

Ruku jsem hned odtáhl a vymrštil se do stoje. "Vím moc dobře, co tím myslíš a jako tenkrát i teď tu říkám ne, Chloé! Nebudeš dělat modelku, ani se mnou chodit. Navíc mezi námi nikdy nic nebylo!"

Její úsměv se vytratil, nahradil ho čirý vztek. "Je to kvůli té černovlasé krávě, že? Pořád jsi ještě s ní, Adriene! Přitom nevidíš, jak tě já miluju a jak skvělý pár by z nás byl! Já tě pořád miluju a chci tě!"

"Jdi pryč Chloé," vydechl jsem rozzuřeně. Nechtěl jsem ji vidět.

"Ale..."

"Ven!" křikl jsem. Chloé nasupěně odpochodovala ke dveřím, kde se ještě ale otočila na mě.

"Abys věděl, nevidíme se posledně! Budeš litovat, že jsi ji nenechal po dobrém!" zařvala, třískla za sebou dveřmi a už ji nebylo. Moje kancelář byla zrazu prázdná a tichá. A mně konečně začal zabírat prášek na bolest hlavy...

*

Cestou domů jsme o tom ještě chvíli přemýšlel. Bylo to celé takové zvláštní... Po dvou letech se vrátila jakoby nic a chtěla opět pracovat v mé firmě. Navíc tvrdila, že mě pořád miluje. A na závěr mi ještě stihla i vyhrožovat...

Pane bože, to byl zase den!

Doma jsem si zul boty a svlékl kabát v předsíni, než jsem se vydal do obýváku, odkud se ozývali dívčí hlasy.

Marinette jsem dnes zavolal společnost, protože nechtěla být doma sama, proto jsem zavolal Alyu. Jistě, svoji nejlepší kamarádku by si dokázala zavolat k nám domů i sama, ale má teď docela divné výkyvy nálad a i kdyby se cítila co nejvíce osamělá, byla by příliš hrdá na to si někoho zavolat. Prý že všechno zvládne sama a už není malé dítě.

"Neuvěříte, kdo se dnes objevil u mě v kanceláři," uchechtl jsem se, když jsem věděl do místnosti. Smích mě však hned přešel, když mi zrak padl na Nina, jak sedí na pohovce s hlavou v dlaních a jak při něm holky sedí, každá z jedné strany a každá s jednou rukou na jeho zádech.

Všichni tři na mě zvedli své oči a jen mě tak pozorovali. Ten nepříjemný pocit se opět ozval. "Stalo se něco?"

"Vyhodili mě z Institutu," řekl Nino zdrceně.

"Cože?" vyšlo ze mě nevěřícně. Nino svou práci miloval a dělal opravdu dobře, nechápal jsem tomu. "Proč?"

"Přišli mi na to, že beru pro léky pro Marinette a nevědí o tom nikde záznamy, aby se na to nepřišlo. Navíc jsem prý nijak nepřispěl k výzkumům a jenom pokaždé ptám nové vybavení do své soukromé ordinace," šeptl.

"Pane jo," šeptl jsem už taky a polkl. Rychle jsem k nim přispěchal a klekl si před něj. "To bude dobrý, uvidíš."

Něco mi ale říkalo, že tomu tak nebude a podle pohledu ostatních jsem zřejmě nebyl jediný...

NOBODY'S POV:

Pan Lange postával u velkého okna ve své kanceláři a díval se na město, které mu leželo přímo u nohou. Měl vše na dosah ruky.

"Tak jak to dnes šlo, slečno?" optal se dívky, která právě vešla do jeho kanceláře, jeho pohled pořád směřoval na město.

"Ne úplně jak jsem chtěla já, ale mluvila jsem již s Couffainem a vše jde podle plánu," řekla a hrdě se usmála. Muž u okna udělal totéž.

Pořád s úsměvem se usadil do svého obřího křesla a poprvé se dnes podíval na onu dívku. "Výborně, jsem rád, že plán zatím vychází."

Jeho spokojený smích se ozýval ne jenom kanceláří, ale i chodbami a celou budovou.

Co všechno jeho plán zahrnoval ale ukáže až čas...

. . .

Všechny zdravím!!! Dnes byla kapitola trošku delší a asi možná chaotická, no přesto doufám, že se vám líbila!!!

Tak co? Co říkáte na Chloé a její návrat? Vzali byste ji zpátky? A co má asi za lubem?

Určitě mi zanechte hvězdičku a komentář, všem moc děkuji 😊

- Tara ❤️