Pokus 316 /CZ/

8.

Silvestr

Adrien's POV

Mám?

Nemám?

Nevím...

Zřejmě se teď ptáte, nad čím tak tuze přemýšlím, vysvětlím to...

Jen před chvílí jsem si sedl na postel a do rukou vzal krabici, kterou jsem si uložil na kolenou. Pomalu jsem ji otevřel, víko jsem odhodil... bůh ví kde skončilo. Pohlédl jsem do krabice a vzal do rukou kočičí ouška a ocásek od Nina.

Mám nebo nemám? Nemohl jsem se rozhodnout, zda si to na sebe obléci nebo se na to vykašlat.

'To abyste se s Mari sblížili. Použij to na Silvestra a hrajte si. Uvidíš, že to bude legrace. Alespoň ji rozptýlíš než přijde na řadu ohňostroj...' proletěly mi hlavou tato slova, které mi před několika dny řekl můj kamarád. Najednou už nebylo tak těžké rozhodnout se.

Ouška jsem si nasadil na hlavu, ocásek připevnil vzadu na kalhotách a na tu černou elastickou hrůzu zvanou kostým, jestli to tedy vůbec kostým byl, jsem se vykašlal. Přesto jsem si kolem krku uvázal rolničku na obojku. V krabici byla ještě jedna, úplně stejná, z čehož jsem usoudil, že bude pro Marinette, tak jsem ji vzal s sebou. Tichými kroky jsem se přesunul o patro níž do obýváku, kde si Marinette hrála s klubíčkem vlny, co dostala na Vánoce od mé nejmladší sestry.

,,Marinette," oslovil jsem ji potichu. S úsměvem se na mě otočila, vykulila na mě ty svá modrá očka a nevěřícně se na mě dívala.

,,Adrien?" zeptala se váhavě. Buďto si nebyla jistá, že jsem to já, anebo se chtěla ujistit, že vidí dobře.

,,Ano?" Nepřímo jsem jí potvrdil, že jsem to vážně já a došel až k ní. Ohromeně pozorovala ouška na mé hlavě, udělala okolo mě kolečko, aby si prohlédla ocásek a vrátila se přede mně.

,,Proč Adrien kočka? Adrien nebyl kočka," zamračila se.

,,Nejsou práva, jsou umělá." Marinette pořád nechápala, než jsem si je nesundal a zpátky nenasadil. ,,Dostal jsem je od Nina na Vánoce."

Místností se roznesl její zvonivý smích. ,,Nino chtít udělat z Adrien kočku."

,,Oh, ty potvoro," zasmál jsem se a chtěl jí začít lechtat, ale stihla utéct, a tak se začala naše hra na honěnou. ,,No počkej, vždyť já tě chytím!"

Prošmejdili jsme snad celý barák, při čemž jsme se smáli jako děti, kterým Mari teoreticky ještě byla. A co, že mi je dvacet, hrát si s ní snad ještě můžu.

Najednou se mi ztratila a jelikož jsem jí tu rolničku neuvázal, nemohl jsem ani vědět, kde přesně je.

,,Mari?!" křikl jsem ze schodů do domu. Všude ticho, za okny již panovala noc, bylo něco po desáté večer, o dvě hodiny měl vypuknout ohňostroj. Celkem jsem se bál, jak to Mari zvládne. Nino říkal, že hybridi mají citlivý sluch, stejně jako psi a jiní hybridi, či už psí, kočičí nebo bůh ví jací. V Instutu prý mají hrubé zdi, takže hybridi ani nevědí, co se o Silvestra venku děje.

,,Mari?" Přešel jsem do obýváku.

Z ničeho nic mi někdo s křikem skočil na záda a povalil mě na zem. Chvíli jsme se po sobě váleli, než zůstala na vrchu a ruce si opřela o podlahu z obou stran vedle mé hlavy, čímž mě uvěznila mezi sebou a podlahou.

,,Mari vyhrála!" křikla s neskrývanou radostí.

,,Šikovná kočička," usmál jsem se na ni a pohladil ji ve vlasech. Zavrněla a z ničeho nic mi olízla tvář. Neschopen jakéhokoliv pohybu jsem jí němě pozoroval. Z jejích dalších slov se mi vytvořil úsměv na rtech.

,,Mari mít Adriena ráda."

,,Já tě mám taky rád." řekl jsem, načež jsem jí uvěznil ve svém objetí.

Asi dvě hodiny jsme se pak dívali na televizi, než jsem se odebrali nahoru do ložnice a než to celé venku vypuklo.

Byl jsme zrovna ve sprše, Mari už ležela v postýlce a čekala na mě, když se ozvala první rána ohňostroju, za ní následovala další a další, společně s kňučením koťátka v ložnici.

Rychle jsem se tedy převlékl a vřítil se do ložnice, kde jsem zavřel okno a stíšil o něco ty výbuchy. Přesunul jsem se k mému koťátku, jež se choulilo pod peřinou na posteli. Posadil jsem se vedle ní a sundal z ní peřinu, čímž jsem si umožnil pohled na uplakanou Mari, která si křečovitě držela ouška. Přesunul jsem si jí na svůj klín a objal jí. Váhavě si sundala ruky z uší a když zjistila, že už ty zvuky nejsou tak hlučné (díky tomu, že jsem zavřel okno) objala mě také, vzlykajíc mi do ramene.

,,B-bolí... Co t-to..."

,,Pššt, to bude dobré, nemusíš se ničeho bát, jsem tu s tebou," šeptal jsem jí různá uklidňující slůvka a hladil ji po zádech. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale usnula.

První Silvestr máme úspěšně za sebou... oddechl jsem si a také se odebral do říše snů.

. . .

Všechny zdravím, je tady nová část, samozřejmě se zpožděním, jak je u mě zvykem XD why not?

Chtěla bych vám všem poděkovat za rok 2016, který jste se mnou bez úhony strávili (tedy doufám, že bez úhony, nevím jak na tom jste). Chtěla bych poděkovat za každý hlas, čtení a každý komentář, který jste mi věnovali  v této nebo jiné mé knize.

Také bych vám chtěla všem popřát jenom to nejlepší do nového roku, moc vás mám ráda, tak se zatím mějte 👋

- TARA ❤