Pokus 316 /CZ/

3.

Adrien's POV

,,Haló?" zeptal jsem se, jakmile jsem zvedl příchozí hovor, jenž mě vzbudil. Potichu jsem se tedy dostal pryč z pokoje, kde jsme s Marinette opět spali spolu v náručí. Myslím, že jinak by ani neusnula.

,,Pane Agreste," ozval se z druhé strany hovoru hlas mé osobní asistentky.

,,Ano Chloé? Co se děje, že mi voláš tak brzo?" zeptal jsem se s pohledem na hodiny visící v kuchyni na zdi naproti lednici, které právě ukazovali 9:45.

Tak možná ne tak brzo...

,,Chtěla jsem vám jen oznámit, že došlo k malé změně plánu." Mírně jsem se zamračil a čekal, co z ní vypadne dál. ,,Fotograf, co má s vámi nafotit letošní vánoční kolekci, mi ani ne před deseti minutami volal, že prý se to ruší, o Vánocích můžete být s rodinou, jak jste chtěl."

,,To je skvělé, děkuji," řekl jsem nadšeně a šel zavěsit, než mě vyrušil ještě její hlas.

,,Jo a, pane Agreste, přesouvá se to na dnešek, protože tu kolekci nafotit potřebují a jiného modela za tak krátký čas už neseženou," pronesla, načež jsem si povzdechl.

A já, že bude klid...

,,Myslel jsem si, že řekneš, jak moc jsem nenahraditelný, ale tak přijít můžu," ušklíbl jsem se, i když to dívka na druhé straně hovoru nemohla vidět. ,,Kdy se to má konat?"

,,Dnes ve tři hodiny v ateliéru, jako obvykle," odpověděla na mou otázku, rozloučila se jejím typickým 'nashle pane Agreste' a já tak mohl konečně típnout hovor. Ne že bych Chloé neměl rád, ale ten její otravně pisklavý hlas, či smích, přehnané líčení a neustálé flirtování se mnou, mě někdy určitě připraví o nervy a zdravý rozum. Ale jinak je to milá holka, někdy...

,,Meow," mňouklo moje koťátko za mnou, načež jsem se otočil, jen abych mohl spatřit Marinette stojící mezi dveřmi vedoucí do kuchyně, kde jsem se právě nacházel i já.

,,Dobré ráno, dáš si snídani?" S úsměvem přikývla a šla blíž ke mně. Otevřel jsem dveře od lednice a ona se mi zatím koukala přes rameno, také do lednice. Nakonec jsme se shodli, že na snídani budou míchaná vajíčka, s čím mi Marinette s radostí pomohla.

Když bylo všechno hotové, pustili jsme se do jídla. Tedy až potom, co jsem dal Mari její léky, které se znechuceným výrazem zapila vodou. Nino mě obeznámil, do kdy by měla léky užít, což je do dvanácti hodin.

,,Po obědě si uděláme menší výlet, ano?" Pohlédla na mě od již prázdného talíře a nejistě přikývla. Úsměv se jí však od rána držel na rtech a nevypadal, že by se mohl jen tak vytratit.

Nehodlal jsem tu Marinette nechávat samotnou, necítila by se dobře sama, to určitě ne. Takže jí vezmu s sebou na to focení.

. . .

,,Pane Agreste, už na vás čekáme," usmál se na mě fotograf, jenž tuto kolekci fotí - podstatě jako všechny - v nichž se objevím i já jako model.

,,Tak jsem tu," ušklíbl jsem se a chytil Mari za ruku, aby se mi tu náhodou neztratila. Na hlavě měla svou čepici, aby jí nebylo vidět ouška. Nemusela ji mít, ale sama chtěla a já nebyl proti. Nestydím se za ni, ale mohli by si z ní dělat legraci jen proto, že vypadá jinak a to já nechci.

,,Výborně, tak začneme. Jděte se převléknout," pobídl mě fotograf a ani ne za vteřinu mě dvě kostymérky tlačily směrem k šatně. Naštěstí jsem ještě stihl říct Chloé, která tam jako vždy byla také, ať mi Mari pohlídá.

,,To je ono! Ještě jeden úsměv!" Foťáky mě fotili snad ze všech světových stran, blesky mě oslepili každých pár vteřin a místností ani zdaleka nevládlo ticho, spíš naopak.

,,Dobře, máme hotovo!"

Díky bohu...

Vydal jsem se obléct si zpátky svoje věci, v nichž jsem sem přišel a pak šel za Mari, která stála vedle Chloé v rohu místnosti. Mezi nimi vládlo ticho. Obě znám, tak si můžu jen domyslet, jak do ní Chloé pořád něco hučela a Mari jí neodpovídala, až to nakonec vzdala.

,,Můžeme jít?" zeptal jsem se jí, načež se jen usmála. Žádné přikývnutí nepřišlo, no i ten úsměv mi stačil, jako souhlas. Nabídl jsem jí svou ruku, kterou ochotně přijala a společně jsme se vydali ke dveřím, než nás (nebo spíš mě) zastavil pisklavý hlas.

,,Pane Agreste." Otočil jsem se čelem k blondýně v úplé sukni a halenkou s výstřihem skoro až po pupík.

,,Ano, Chloé?" zeptal jsem se a zmateně nadzvedl obočí. Měl bych mít přece volno, tak co ještě chce?!

Přešla blíž ke mně a rukou se opřela o mé rameno.

,,Už víte s kým strávíte svátky? Protože já ještě žádného společníka na Vánoce nemám, tak bychom je mohli klidně strávit spolu," řekla a svůdně, tedy zřejmě podle ní, si skousala spodní ret.

,,Budu s Marinette, ale děkuji za optání, snad příště," usmál jsem se a společně s Mari odešel.

Ani za svět, babo jedna...