Pokus 316 /CZ/

13.

Adrien's POV

,,Adrien popleta," zahihňala se.

,,Jak to?" nechápal jsem, ale přesto se mi na rtech usídlil široký úsměv.

,,Mari ne princezna, Mari kočička." S úsměvem jsem se na ni zadíval a pohladil ji po tváři.

,,Pro mě jsi obojí."

. . .

,,Adrien!!" okřikla mě Mari.

,,Copak?" zasmál jsem se a víc zpevnil stisk kolem jejího pasu a trošku si ji poupravil na klíně, aby se dobře sedělo nám oběma.

,,Pusť!" Snažila se sice o vážný tón, jenomže bylo znát, že nemá daleko od smíchu, stejně jako já.

,,Počkej, popřemýšlím o tom." Jen na malý okamžik jsem se tvářil, že vážně přemýšlím, než jsem se na ni široce usmál. ,,Ne."

Místností se roznesl hluboký povzdech kočičí dívky.

,,Proč chceš, abych tě pustil? Mně se takhle líbí," zašeptal jsem spokojeně a přitulil se tváří k tričku, jež pokrývalo její jemnou kůži na zádech.

,,Adrien se bojí, že Mari něco pr-provede a že bude zase nemocná. Ale Mari se už cítí lépe." Pohlédl jsem na ni a spatřil její jemný úsměv, jak se na mě přes rameno dívala.

,,Určitě? Mám tě tedy pustit?" zeptal jsem se a pomalu začal uvolňovat sevření, když mě zastavila.

,,Ne, Mari je takhle taky dobře," zahihňala. Seděli jsme tedy ve společném objetí na židli, Mari mně na klíně zády ke mně a všude v domě... ,,Ticho."

,,Já vím." Nevím, co mě to popadlo, ale věnoval jsem jí na záda jeden motýlí polibek. Rychle jsem se zase vzpamatoval a opět promluvil: ,,Chceš se jít dívat, nebo si můžeme něco zahrát, nebo poslouchat písničky, nebo jen-"

,,Písničky?" Otočila se tváří ke mně, málem u toho spadla, a široce se usmála až jí zajiskřilo v očích.

,,Ano, třeba," široce jsem se usmál. Začala horlivě přikyvovat hlavou a už lezla z mého klína dolů, aby se mohla rozběhnout do obýváku, kde se nacházelo rádio a reproduktory. Zasmál jsem se a následoval ji až k onomu rádiu.

,,Jakou písničku bys chtěla?" zeptal jsem se a začal si ji nenápadně prohlížet. Už bylo dávno po obědě a ona byla pořád ve svém růžovém pyžámku s jednorožci, co se jí tak moc líbilo. Taky v něm vypadala vážně k sežrání...

,,Mari žádné dobré nez-zná." Stydlivě sklopila ouška i hlavu a zadívala se na své bosé nohy.

,,To nic, v pořádku. Tak se jdi obout, nebo si alespoň dej ponožky a já už něco vyberu," mrkl jsem na ní, než se smíchem běžela do horního patra. Náhle se ozval domovní zvonek a já byl tak nucen jít otevřít, ale stihl jsem zapnout písničku - sice nevím kterou, ale stihl.

,,Pusť mě dovnitř, je mi zima," smál se Nino a i bez pozvání vešel. Celý on...

,,Nazdárek Nino," zasmál jsem se. ,,Máš-"

,,Mám."

,,Dobře," přikývl jsem. ,,Tak pojď zatím do kuchyně, Mari je právě nahoře, ale za chvíli se určitě vrátí."

Ani jsem to pořádně nedořekl, prošlo kolem nás to moje kotě a než se ztratilo v obýváku, zamávala nám. My dva jsme se přesunuli do kuchyně a usedli ke stolu. Nino vytáhl kapsu a položil si je na klín, pak se v ní začal hrabat, než našel mně povědomé krabičky s léky.

,,Kolik si toho, proboha, sebral?" Vyvalil jsem oči na pět krabiček a dvě injekční stříkačky. Sám říkal, jak nesnáší krást ve vlastní práci, tak nechápu, pročto dělá.

,,Vidíš ne?" zasmál se a položil tašku zpátky na zem.

,,Proč?"

,,Máš na měsíc pokoj, možná i dýl." S úsměvem jsem na něj pohlédl. Byl to fakt kámoš. Mezi námi se vlastně uplatnilo to, co že se říká: "V nouzi poznáš přítele"

,,Tak tedy děkuji. Jak se ti za ti můžu odvděčit?"

,,Nijak, udělal jsem to rád. Jak už jsem ti říkal, Mari mám rád... Pro kamarády cokoliv." Mrkl na mě a jako by tady bydlel si šel natočit vodu z kohoutku. Jeho typické chování. Jak jinak by se taky mohl chovat v domě, který vlastně ani není jeho, že?

Když se otočil a přikládal si sklenici k ústům, najednou se zastavil uprostřed pohybu a někam se zahleděl.

,,Pojď se podívat," usmál se a mávl rukou, ať jdu k němu. Postavil jsme se tedy vedle něj a zadíval se stejným směrem jako on, jen abych se mohl dívat na Mari, jak ladně tančí na nějakou písničku. Po zaposlouchání se jsem zjistil, že to bylo Let me love you od Justina Biebera.

Její pohyby kopírovaly tóny písně a slova, jenž zpěvák zpíval. Byla to pastva pro oči, ani jsem nevěděl, že umí tak krásně tančit.

,,Zavři tu pusu, vletí ti tam moucha," zasmál se a sám mi ji zaklapl. ,,A neslintej tolik," dobíral si mě.

,,Nevěděl jsem, že-"

,,Úžasné, viď?" Zakoukali jsme se do jejich pohybů. Očima jsem doslova hltal každý pohyb její ruky do strany nebo vzhůru, nohy, díky nímž se pohybovala po obýváku... prostě každý jeden.

,,Jo," přikývl jsem Ninovi za pravdu.

Nevím, jak dlouho jsme takhle stáli, ale zřejmě dost, protože písnička skončila a my jí zatleskali, až leknutím poskočila.

,,Bravo, Marinette! Bylo to úžasné," chválil ji Nino, zatímco já si ten tanec přemítal v hlavě pořád dokola.

. . .

Zdravím všechny. Omlouvám se za dočasnou neúčast, ale bylo plno práce s tím maškarním, takže jsem neměla čas... Ale všechno dopadlo skvěle a už to mám konečně za sebou.

Písnička mi dnes od čtyř vrtá hlavou a pořád si ji zpívám. Měla jsem trénink a mám na tu píseň choreografii, takže není divu, že se mi to prohrává v hlavě jako písničky na CD, pořád dokola 😁

Takže... Snad se část líbila.

Děkuji moc za každý komentář, hlas nebo jen čtení, moc mě to motivuje k psaní. Jste nejlepší!

Za chyby se omlouvám...

- TARA ❤