Pokus 316 /CZ/

47.

Adrien's POV

Svou práci opravdu miluji, no někdy i dost nenávidím. Zejména tehdy, když už máme všechny přípravy a všechno vyřizování ohledně nové kolekce za sebou a někdo něco zpacká.

Člověk aby si tady raději všechno dělal sám...

Nakonec jsme však všechno společně, celý náš tým návrhářů, napravili a mohli jsme jít slavit.

Tedy jak kdo, já i zbytek dne musel trávit ve své kanceláři u počítače a zajistit přehlídku a všechny ty věci kolem. V jiné dny by to dělala samozřejmě moje asistentka, ovšem Alya teď tady se mnou není. Dozajista je právě teď s Mari a se smíchem koukají na nějakou komedii či romantiku v televizi.

Z omylu mě však vyrušil příchozí hovor. Malinko jsem se i lekl a vylil na sebe kávu, ale pssst... O tom nikomu ani slovo!

Překvapeně jsem hovor přijal, no i tak se při tom věnoval hlavně počítači.

"Alyo? Copak se děje? Mám práci, tak kdybys to mohla urych-"

"Adriene!" vykřikla plačtivě, čímž mě jednak přeušila a jednak znepokojila.

"Ano? Tak co se děje?" zamračil jsem se nejistě, což ale nemohla vidět. Vůbec se mi nelíbil tento rozhovor a to teprve začal.

"Musíš hned přijet domů!" vzlykla.

"Cože? Proč? Alyo řekni mi, co se stalo!"

"Marinette, ona..." Nedořekla to, opět se rozbrečela.

"Co? Co je s ní? Začala snad rodit? Na to měla ještě dost casu!"

"Adriene... Unesli ji," řekl do mobilu tentokrát Nino, který si ho zřejmě převzal od Alyi.

Unesli ji...

Na chvíli jsem přestal dýchat a můj mozek vypnul. Trochu mi trvalo než jsem se opět probral z toho šoku a mohl mu odpovědět.

"Zavolej policii, za chvíli jsem tam!"

Myslím, že to, jakou rychlostí jsem položil hovor a přesunul se z budovy do auta a k sobě domů, by hravě překonalo kdejaký rekord. Měl jsem štěstí, že mě cestou nikdo nezastavil a nedal mi pokutu.

Před domem už naštěstí byli policejní auta. Dva policajti stáli před dveřmi s Alyou a Ninem a pár jich ještě pobíhalo kolem. Určitě jich pár bylo i v domě, ovšem to mě teď nezajímalo.

"Jak se to stalo?" vydechl jsem hned jak jsem se dostal k Alyi a Ninovi.

"Šla jsem zrovna k vám, když kolem projela velkou rychlostí černá dodávka. Celkem velká. A když jsem přišla ke dveřím, byli otevřené a v domě nikdo nebyl. Volala jsem na ni, ale nikde nebyla a její mobil byl rozbitý v předsíni. Určitě byla v té dodávce," vysoukala ze sebe plačtivě.

"Slečno, děkujeme. Kdyby jsme potřebovali ještě něco, ozveme se," usmál se na ni jeden policista. Zřejmě ji tady trápili delší dobu.

Pak se obrátil ke mně. "Vy jste majitel domu?"

Po mém přikývnutí se začal ptát na různé otázky i mě. Řekl jsem mu úplně všechno, co jsem věděl a mohl, jelikož jsem tady nebyl.

Myslím, že zrovna to si budu vyčítat až do smrti. Nebyl jsem tady, když mě bylo třeba...

Nám třem řekli, že zajistili všechny možné stopy (moc jich nebylo) a vše si pečlivě zapsali. Pak odjeli.

My tři jsme se zatím přemístili do obýváku, v tichu. Nezbylo nám nic jiného, než jen čekat... A to mohlo trvat i několik měsíců. Možná i let! Nechtěl jsem myslet na nejhorší, ale je pravda, že jsem měl obrovský strach o Mari i o naše holčičky.

*

Marinette's POV:

Nevím, jak dlouho jsem to vlastně spala, no když jsem se konečně přiměla k tomu otevřít oči, dost jasně jsem mohla říct, že nejsem doma. A i přesto mi bylo to prostředí kolem tak známé.

Kdyby tak nebylo. Už nikdy jsem se sem nechtěla vrátit!

Kolem to zapáchalo, protože tady nikdo nikdy neuklízel. Ležela jsem na studené a špinavé podlaze a přese mě byla přehozená stará (a ke všemu i děravá) deka.

Párkrát jsem musela zamrkat, zda je to pravda, nebo se mi to všechno jenom nezdá. Bohužel. Byla to pravda.

Byla jsem zpátky v Institutu a pohled na mříže mé cely mi to jenom potvrdil.

Pomalu jsem se posadila a porozhlédla se kolem. V cele jsem byla naštěstí sama, no i tak bych raději byla kdekoliv jinde než zrovna tady.

Snažila jsem se zahnat slzy, ale marně, stejně si prodraly cestu ven a zmáčely mi tváře.

Odsunula jsem se ze středu té malé místnosti až do rohu, deku jsem si přitáhla víc k sobě a snažila jsem se nepropadnout panice. A taky jsem se snažila, aby mé vzlyky nebyly hlasité, ať nedostanu výprask, jak tomu tady bývalo zvykem.

Po nějaké době zavrzaly dveře na cele a někdo vstoupil dovnitř. Se strachem jsem zvedla oči a instinktivně si objala rukama svoje bříško, moje malé holčičky.

Dovnitř vstoupil nějaký kluk, možná v mém nebo snad v Adrienově věku. Nevěděla jsem to přesně, no víc mít nemohl. Docela mě i překvapilo, že tady, na tak ohavném místě, pracuje někdo tak mladý.

Pomalou chůzí kráčel ke mně a jeho modré oči se do mě zabodávali. Na tváři měl úsměv, který se mi zdál až moc milý. Určitě ho nemyslel vážně a jenom to na mě tady hraje...

"Ahoj, Marinette," oslovil mě tiše a pořád s úsměvem, když si přede mě pomalu klekl. Ani mě nepřekvapilo, že ví, jak se jmenuji. Když už mě sem dostali, určitě to nebylo jen tak náhodou a určitě o mě vědí všechno.

Mlčela jsem, nejistě si ho prohlížela, což nenechal jenom tak a mluvil dál.

"Jsem Luka a budu tvůj hlavní ošetřující," pousmál se na mě. Trochu nejistě jsem polkla. Nevěděla jsem, co od něj očekávat, neznala jsem ho. Vždy se tady o mě staral Nino, ale ten tady teď nebyl...

"To já našel tvou vzorku," řekl hrdě, načež jsem zavrčela.

"Tak to kvůli tobě jsem tady?"

Povzdechl si, no pak se opět usmál. Co to pořád má s tím úsměvem?!

"Jsi tady, protože jsi moc výjimečná a my ti tady můžeme věnovat tu nejlepší péči," mrkl na mě, což mě jenom víc namíchlo.

"Jo, být pokusní králík je opravdu velká péče. Děkuji, nechci," odvrkla jsem a otočila hlavu směrem pryč od něj. Opět si jen povzdechl, ale konečně se postavil s úmyslem jít pryč.

"Měla by sis odpočinout, přijdu zase zítra ráno."

A po těch slovech zmizel a já zůstala opět sama. Celou noc ve tmě a ve strachu, co se mnou a miminky bude.

. . .

Tak dneska je to trošku delší část. Maličko jsem se rozepsala 😅😅 Ale tak když už jsou ty svátky, tak proč ne? 😇

Ale teď je řada na vás... Co si o tom myslíte?? A co naše nová/stará postava v příběhu? Doteď jsem zde zmínila jenom příjmení, ale teď jsem vše odkryla... LUKA! Schválně, kdo věděl, že se tady objeví??!!

Doufám jen, že se vám část líbila, i když mě chcete pořád zabít za Mariin únos 😅😅

Zatím ahoj a vidíme se u další části! A užijte si svátky!!

- TARA ❤️