Pokus 316 /CZ/

4.

Adrien's POV

,,Marinette?" zeptal jsem se zcela vyděšen, když jsem ráno neobjevil spící koťátko vedle sebe. Vydal jsem se tedy na chodbu, kde nikdo nebyl a šel po schodech dolů.

,,No tak, Mari, kde jsi?" zeptal jsem se spíš sám sebe, než jsem opět křikl její jméno do tichem naplněného bytu, než se mi konečně dostalo odpovědi v podobě mňouknutí, vycházejícího z kuchyně. Oddechl jsem si a vydal se za ní, aby se mi naskytl pohled na černovlásku stojící u kuchyňské linky, kde něco dělala.

,,Copak to děláš?" zeptal jsem se a s úsměvem na rtech došel až k ní, abych ji mohl zezadu obejmout.

,,S-snídani," řekla pyšně, jen nevím jestli proto, že dělala snídani úplně sama nebo proto, že už dokáže krásně říct pár slov, či vět bez toho, aniž by koktala. Za což jsem na ní pyšný hlavně já.

,,A co to bude, kuchařko?" zeptal jsem se a sebral jí šunku z ruky a sám si ji vložil do pusy.

,,Chléb s más-slem a šunn-kou."

Ano, to vidím, zasmál jsem se sám pro sebe.
Podala mi talíř se snídaní určenou pro mě.

,,Děkuji moc," usmál jsem se a vtiskl jí jeden rychlý polibek na tvář, aniž bych si to uvědomil a sedl si za stůl. Do reality mě přivedla až červenající se Mari, když si sedla naproti mě a také se pustila do své porce snídaně.

Udělal jsem to automaticky, nepřemýšlel jsem nad tím, asi jsem měl. Proboha, co teď?! Co se jí asi teď honí hlavou? Nad čím přemýšlí? Tak moc bych si přál nakouknout jí do hlavy, ale to, bohužel, nemohu.

V klidu jsme dosnídali, dále už nepadlo ani slovo. Šel jsem umýt nádobí, když mi Mari sebrala talíře z rukou a umyla je sama. Poté, co je i utřela a uklidila, se zadívala na kalendář na lince a naklonila hlavu na stranu.

,,Co to tam zkoumáš?" zasmál jsem se, když jej pozorovala na můj vkus až moc dlouho. Došel jsem k ní a také se koukl na kalendář, kde byl červeně vyznačen datum zítřejších Vánoc. ,,Děje se snad něco?"

,,Ne," usmála se a zavrtěla hlavou.

,,Na pár dní půjdeme pryč," zašeptal jsem do ticha, v kterém se nesl celý dům.

,,P-proč?" nechápala a roztomile nakrčila nos.

,,Půjdeme k mým rodičům a za mými sestrami, včera jsem jim volal a všechno zařídil. Sice nevědí, že jsi hybrid, ale vědí, že přijedeš. Tak když už jsou ty svátky, chtěl bych s nimi být a tebe tu samotnou nechat také nechci, tudíž pojedeš se mnou."

,,Zítra je toto?" zeptala se a prsten šťouchla do kalendáře na místo s číslem 24.

,,Ano, víš, co je to za den?" ušklíbl jsem se potěšen tím, že jí můžu vysvětlit, co jsou to Vánoce. Nemýlím-li se, tak neví, co to Vánoce jsou.

,,Vím," usmála se hrdě, načež jsem ztuhl.

Žeby v Instutu slavili Vánoce? Pochybuji...

,,Víš?"

,,Ano, Mari má narozen-niny."

. . .

,,Už máš sbaleno?" Nakoukl jsem do pokoje, už bylo pozdě večer a ona ještě nešla spát. Poslal jsem ji jít si sbalit věci, u mé rodiny strávíme asi tak dva-tři dny. Už se těším na rodiče a své tři sestry, plus bratra, co je na cestě. Bože, tři dcery a jen jeden syn, tedy zatím. Upřímně mou mámu s tátou lituji, mít tolik holek v domě musí být strašné, ale taky velké potěšení. Někdy jsou vážně roztomilé a někdy vám z nich jde hlava kolem.

,,Skoro," řekla, čímž mě vytrhla ze zamyšlení. Přešel jsem k ní a podíval se do cestovní tašky, co jsem jí dal.

,,Ukaž, pomůžu ti," řekl jsem a chtěl jí z ruky vzít tričko, no plácla mi po ruce, čímž jsem byl nucen ji odtáhnout.

,,Mari to udělá sam-ma."

Je celkem roztomilé, jak o sobě mluví ve třetí osobě. Někde jsem četl, vlastně mi to řekl Nino, že hybridi tak většinou mluví, ale když se na tom popracuje, můžou mluvit i normálně. Musím uznat, že hybridi jsou vážně úžasná stvoření. A jak jsem se od Nina ještě dozvěděl, Mari má s mluvením menší problém, no zatím jí to jde. Budu muset respektovat, že zřejmě nebude umět mluvit tak dobře, jako lidé kolem ní.

Nezůstalo mi nic jiného, než se posadit na postel a pozorovat ji při práci.

,,Hotovo," pronesla nadšeně nad svou prací a zalezla ke mně do postele.

,,No pojď, ty oslavenče," usmál jsem se a přikryl nás oba peřinou. Mari se zasmála nad tím oslovením a přitulila se ke mně.

Neřekl jsem jí, co jsou to Vánoce, zítra na to bude času dost, když pojedeme za mou rodinou. Bydlí celkem dvě hodiny od Paříže. Sice jsem rodiče viděl před čtyřmi dny, protože byli na jakémsi večírku u jejich přátel, teď však budeme sami, celá rodina opět pohromadě.

Usmál jsem se nad touto myšlenkou a se stejným úsměvem usnul, jako už několikrát za poslední dny, i s Mari na mé hrudi.

. . .

Nazdárek lidi, zítra jsou Vánoce, těšíte se? Rozhodla jsem se proto, že bude zítra Vánoční speciál, extra dlouhý... Muhahaha. Snad jsem vás potěšila tímto faktem :-*

Vím, že Adrien nemá mámu, ani žádné sourozence, ale dělejme, že jo ;-)

Mějte se pohádkově, přeji dobrou noc...

-TARA ❤