Pokus 316 /CZ/

14.

Adrien's POV

,,Jak ses vlastně měla? Dlouho jsme se neviděli, Marinette," usmál na ní Nino, když jsme usedli k večeři.

Je to tak, ten parchant nechtěl odejít a já, pořád paralyzován elegantností mého koťátka, jsem vlastně ani nic nenamítal. Ale teď, jako by mi jeho přítomnost začala vadit. Až moc se točí kolem Marinette. Žárlím snad?

,,Dobře." Její úsměv zářil tak, že kdybych byl i na míle daleko, stejně bych ho bez problémů mohl jasně vidět.

,,Jo? Stará se o tebe Adrien dobře?" ptal se dál své nesmyslné otázky a zkoumavě mě přejel pohledem. Zakoulel jsem očima a dál se věnoval své porci večeře, kterou tvořila mísa těstovin se sýrovou omáčkou.

,,Ano, ano, ano," začala dychtivě přikyvovat, ,,Adrien moc hodný. Večer si s Mari před spaním povídá, je hodný a včera Mari učil barvy."

,,Učili jste se barvy?" úsmál se a podíval se na ni zvláštním pohledem. Možná se mi to jen zdálo, v tu chvíli mi každý jeho pohled, jenž jí věnoval, přišel zvláštní. To jen já prostě musím ve všem hledat něco víc...

Pyšně přikývla a všem nám dala na obdiv své bílé zoubky, když se usmála.

,,To je..." hledal ten správný výraz, ,,milé. Řekni, co ještě Adrien dělá?" To už jsem nevydržel a prostě se zeptal.

,,Nino, o co ti vlastně jde?" Zadíval se na mě, načež se ušklíbl.

,,Jen si chci být jistý, že je o Mari dobře postaráno," odpověděl a obrátil svou pozornost zpátky k Marinette.

Netušil jsem, oč mu vlastně jde, když mi ji sám od sebe nechal, jen někdy pomohl. Uznávám, že i když je to můj nejlepší kámoš, teď se v něm moc nevyznám, i když, teď by se v něm nevyznala ani vlastní máma.

,,Chodí s Mari na pro-procházky, čte a vypráví pohádky, když Mari smutno. Dává jídlo, které je dobré, pouští zábavné pohyblivé obrázky v černé krabici, chodí s Mari spát, aby jí nebylo smutno..." vyjmenovávala věci, které jsem vážně dělal. Až teď mi došlo, kolik to pro ni asi musí znamenat. Když si pomyslím, jaké to muselo být u nich v laboratoři a jaké je to teď u mě, musí jí to tady připadat, jako ráj na zemi.

,,Ooo, takže spíte spolu?" nadzvedl zvědavě obočí. Mari přikývla.

,,Ležíme vedle sebe, někdy i v objetí. Nic jiného v tom nehledej, nejsem úchyl." Protočil očima a nabral si na vidličku pár těstovin, které o chvíli skončili u něj v žaludku. Přitom jsem zachytil ublížený a naoko smutný výraz v kočičí tváři.

Řekl jsem nebo snad udělal něco špatně?

,,Jsem jen zvědavěj. Nemůžu za to, už jsem se tak narodil," mrkl na mě a já se neubránil smíchu.

Z naší poklidné konverzace nás vyrušilo zívnutí hybrida před námi. Koutkem oka jsem zjistil, že se naše povídání jaksi protáhlo a je už něco po deváté, kdy už obvykle Mari spí.

,,No nic, je čas jít spát." Usmál jsem se, když ke mně sama natáhla ruce, abych si ji mohl vzít do náruče.

,,A to musím?" zeptal se Nino a hrál se na panovačné malé dítě, čemuž jsem se musel zasmát. Ten jeho "nevinný" a "smutný" pohled stál za to.

,,Ne, Nino, můžeš tady ještě chvíli zůstat." Opět jsem se zasmál, když se jeho tvář rozzářila a šťastně vypískl. Vážně jako malé dítě...

,,Hned jsem zpět!" zakřičel jsem na něj ještě od schodů a pak se i s mou kočičkou v náručí vydal zdolat Mount Everest - schody.

Opatrně, jako by to byla porcelánová panenka a mohla se kdykoli rozbít, jsem ji uložil do měkkých peřin. Pak jsem ji ještě důkladně přikryl, aby jí bylo hezky teploučko. Když jsem byl na odchodu, u dveří mě zastavil její tichý hlásek.

,,Adrien?" Otočil jsem se k ní a s úsměvem se vrátil k posteli, vedle níž jsem si dřepl.

,,Copak?"

,,Řekneš pohádku?" Nevinně zamrmkala očima a přitáhla si peřinu o něco výš. Tomu se prostě nedalo odolat. Usmál jsem se a začal jí tichým hlasem vyprávět pohádku o Sněhurce, kterou měla hned po Popelce nejraději.

Asi v půlce příběhu usnula, ale já stejně zůstal u ní a jen tak sledoval, jak klidně spí. Když spala, vypadala tak krásně a roztomile. Nešlo od ní odtrhnout zrak.

,,Tak já už půjdu," ozvalo se ode dveří a já málem dostal infarkt. Dramaticky jsem se chytil za místo na hrudi, kde by mělo být srdce a pohlédl na narušitele. Opíral se o rám dveří s provinilým pohledem. ,,Promiň."

Odmávl jsem to rukou, věnoval Mari pusu na čelo jako pusu na dobrou noc a vstal ze země, s úmyslem jít vyprovodit Nina.

U dveří jsme se oba zastavili, když se Nino oblékal do kabátu a nazouval si boty. Než dveře otevřel, ještě se na mě podíval.

,,Mari tě má ráda," řekl, jakoby nic a usmál se.

,,Ano, já vím. Říká mi to každý den." Usmál jsem při tom, jak jsem si vzpomněl na den, kdy mi to řekla poprvé. ,,Já ji mám taky rád."

,,Ne, to nemáš," zavrtěl hlavou a tiše se zasmál. ,,Miluješ ji, jen o tom ještě nevíš." S těmito slovy opustil můj dům.