Pokus 316 /CZ/

19.

Adrien's POV

Ucítil jsem, jak mi kapka vody dopadla na nos. Vzhlédl jsem k nebi, čímž jsem si také umožnil pohled na velká černá mračna. Schylovalo se k pořádné bouři.

,,Měli bychom jít. Bude pršet a nechci abys mi pak opět nastydla." Cvrknul jsem jí prstem do nosu. Okolím se roznesl její zvonivý smích, v němž už nebylo ani stopy po pláči.

Vzal jsem si ji do náruče a i s ní se zvedl. Byla lehká jako pírko, což se mi nelíbilo. Je sice pravda, že se tak lépe nesla, ale bylo to děsivé. Proč jsem si toho nikdy nevšiml? vyčítal jsem si.

Malinko jsem jí poupravil čepici na hlavě, zakryl do mého kabátu a odchytil nám taxi, které právě jelo kolem.

Dovezlo nás až před náš dům, kde se Mari vytrhla z mého sevření a běžela s obrovským úsměvem ke dveřím, kde se ale musela zastavit a čekat, až dojdu i s klíčem. Taxikáři jsem zaplatil požadovanou sumu a šel k ní. Nedočkavě se tam vrtěla a když jsem opravdu pomalu odemikal, málem už to nevydržela. Klidně by na mě křičela. Beztak už dost kňourala, křik by byl jen třešničkou na dortu.

Stejně jako předtím se vřítila dovnitř jako velká voda a šťastně skočila na gauč v obýváku, nehledě na to, že si zapomněla zout boty.

S povzdechem jsem ji poslal do chodby, kde na ni už čekaly její oblíbené chlupaté bačkory růžové barvy. Já se zatím odebral do kuchyně udělat nám večeři. Oběd už jsme nestihli, neboť jsem ji hledal vážně dlouho a také jsme se předtím dost zdrželi ve studiu.

Udělal jsem něco jednoduchého, ale přesto dobrého, abych přinutil Mari alespoň malinko přibrat na váze. Nikdy předtím jsem si nevšiml, jak moc je hubená. Je to až nezdravé, řekl bych.

A cos dělal doteď, když sis toho nevšiml, Agreste?! řvalo na mě svědomí. Bože, jak já ho nesnáším...

Tak já nevím, možná jsem si místo toho všímal její oči barvy moře, hebká kočičí ouška, sametový ocas, úžasnou povahu...

Z přemýšlení mě vytrhl smích, když mi kotě, o němž jsem zrovna přemýšlel, skočilo na záda.

,,Co to vyvádíš?" zasmál jsem se a podíval se na ni přes rameno.

,,Mari se nudí," pokrčila rameny. Slezla ze mě a následně se usadila na linku hned vedle mojí ruky, která připravovala sýrovou omáčku na těstoviny. ,,Co Adrien dělá?"

,,Večeři," usmál jsem se, ale víc neřekl. Však ať se nechá překvapit. Nakrčila nosík, ale jakmile jsem ji polechtal na bříšku, její grimasa zmizela. ,,Jdi si sednout, za chvíli to bude."

Jak jsem řekl, tak udělala. Měl jsem pocit, že je spíš hybrid psa než kočky, když poslouchala každé mé slovo. Ale beztak se ta její kočičí povaha prostě nedá popřít. V jednu chvíli se zlobí, v druhou je moc hodná, v další si chce pořád jen hrát nebo se učit něco nového a v neposlední řadě je také hodně mazlivá - tu vlastnost miluji asi ze všeho nejvíc.

S chutí se pustila do své porce, jež jsem před ní před chvílí položil na talíři. S úsměvem jsem pozoroval, jak jí to chutná a byl za to rád.

Ještě se musím Nina poptat, jak jí pomoct se stravou, aby nebyla tak hubená, problesklo mi hlavou.

Po večeři, kdy jsme byli plní až k prasknutí, jsme v objetí usedli na gauč před televizí, přičemž já ležel na gauči a Mari na mně.

,,Adrien?" přerušila ticho svou otázkou.

,,Ano?" Odtrhl jsem zrak od televize a upřel jej na mou krásnou kočičku.

,,Mít Adrien ještě Mari rád?" kňukla. Vytřeštil jsem na ní oči v údivu.

,,Cože? Proč se ptáš?" nechápal jsem.

,,Adrien se líbal s tou holkou a Mari to bolelo." Sklopila pohled, ale jen na chvíli, než zopakovala otázku předtím: ,,Mít Adrien ještě Mari rád?"

,,To víš, že mám, ty moje popleto." Něžně jsem jí pohladil po zádech a upřeně jí hleděl do očí, aby věděla, že to myslím vážně.

Po její tváři se rozlil ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem měl kdy možnost spatřit.

,,Mari má Adriena moc ráda!" vykřikla a zavrtěla sebou tak, až jsme oba se smíchem spadli na zem.

. . .

Tak jo, co si o dnešní části myslíte?

Chtěla jsem přidat část včera, ale dneska jsme psali tři písemky, takže jsem se musela učit a ještě jsem měla trénink. Ale jsem zde i s novou kapitoloi na odreagování.

Tak snad se líbila, vidíme se příště!

- TARA ❤