Pokus 316 /CZ/

35.

Adrien's POV

Už jen to, že jsem se vzbudil na křik, samo o sobě nevěstilo nic dobrého.

A když jsem pak viděl Marinette sedět na zemi v nekončícím pláči, mohl jsem si jen domyslet, co se tady stalo. A taky si myslím, že mám pravdu.

Měla opět ten prázdný pohled. To mohlo přeci znamenat jen jediné.

Přišel Ernie...

S povzdechem jsem se k ní sehl a tuze ji objal.

"To bude dobré, kočičko, to bude dobré. Nic se neděje. Hlavně klid." Dal jsem jí lehkou pusu na tvář.

Usadil jsem ji na židli ke stolu, protože na té zemi byla opravdu zima. Rychle jsem namíchal ten koktejl, co mě naučil Nino (kterého jméno mi, jak jinak, vypadlo) a podal jí ho.

Nevím, jestli se mi to jen zdálo nebo ne, ale měl jsem pocit, že na její tváři jsem zahlédl malý úsměv, s kterým nápoj vypila až do dna.

Skoro okamžitě podlehla spánku. Vzal jsem si ji na ruce tak, abych ji nevzbudil. Nahoře jsem ji uložil do postele a přikryl dekou. Venku už začínalo být konečně hezky a teplo.

"Dobrou, zlatíčko, odpočiň si." Věnoval jsem jí ještě pusu na čelo a odešel, neboť už klidně oddechovala.

Celý den jsem proseděl v kuchyni a přemýšlel, jestli to Marinette takhle zvládne. Mohl jsem jen hádat, proč asi brečela.

Oh, Mari...

Naposled se v takovéto situaci vzbudila až na další den, ale dnes se vzbudila ještě toho dne v půl sedmé večer.

Sešla ke mně dolů, když jsem dělal večeři. Na její tváři ale nehrál ten krásný hřejivý úsměv jako pokaždé. Ale já se na ni přesto podíval s láskou v očích.

"Dáš si také?" Pousmál jsem se, když přikývla a usadila se ke stolu.

Bylo obrovské ticho. Nikdo se k ničemu neměl. Ani při jídle, kdy jsme vždy o něčem mluvili... bylo úplné ticho.

Až když jsem myl nádobí, ozval se její tichý hlas od stolu, kde zůstala sedět.

"Promiň."

Málem jsem to přes tekoucí vodu přeslechl. Okamžitě jsem ji vypnul a otočil se k ní.

"Co?" Nevěřil jsem, že promluvila. Možná to byl jen můj výplod fantazie.

"Promiň."

Nebyl to výplod, nebyl...

Přišel jsem blíž k ní a dřepl si vedle židle, na které seděla. Podíval jsem se nahoru směrem k jejím očím, které ode mě odvracela. Chytil jsem ji za její drobnou ručku.

"Proč se omlouváš?" Vůbec jsem to nechápal.

Smrkla a popotáhla. "Ernie vzít naše mimi. Mari nemá miminko v bříšku. Adrien smutný, určitě on zlobit na Mari," šeptala.

Pousmál jsem se a postavil ji na nohy. Sedl jsem si místo ní na židli a ji si přitáhl k sobě na stehna. Hlavu měla pořád sklopenou a odmítala se na mě podívat.

Vzal jsem si mezi ukazovák a palec její bradu a hlavu jí natočil směrem ke mně. Její oči byly lesklé od slz. Byly plné smutku a hanby.

Povzdechl jsem si. "Já se přece nezlobím."

Zavrtěla hlavou. "Zlobíš," trvala si na svém.

"Nezlobím. Sám jsem ti přece řekl, že to bude nějakou dobu určitě trvat, protože jsi výjimečná, broučku. A na výjimečné děti, jakým bude to naše, se prostě musí čekat," šeptl jsem a políbil ji na čelo. "A ty jsi mi pak řekla, že...?"

Zamračila se. Mezi obočím se jí udělala menší vráska z toho, jak usilovně přemýšlela.

"Mari neví," kňukla nakonec.

"Že to nevadí a že to budeme zkoušet dál. Nemýlím se?" pousmál jsem se.

"Ne, Adrien říkat pravdu," přikývla.

"Tak vidíš. Takže teď přestanou tvé krásné oči ronit slzy a budeme se dál usmívat, dobře?" Přikývla. "Tak je to správně. Co kdybychom si udělali pohádkový večer, co ty na to?"

Široce se na mě usmála. "To zní báječně," opět přikývla.

"Tak jdi do obýváku, něco nám vyber a zabal se na gauči do deky. Já vezmu lupínky a pití a hned přijdu," mrkl jsem na ni.

Ta s širokým úsměvem hned běžela do obývacího pokoje a už jsem jen slyšel, jak otevírá malou skříň pod televizí, kde byly pohádky, které měla ráda.

Vzal jsem misku s lupínky a sklenky s džusem a přidal se k ní. Už hezky ležela pod dekou na gauči a sledovala "Hledá se Dory". Právě to začínalo a ona byla zcela zaujata onou pohádkou.

Přelezl jsem ji a lehl si za ni, jednou paží ji objímaje kolem pasu.

Takhle jsme zůstali, než jsme oba při asi třetí pohádce, myslím, že to byla "Rebelka", neusli...

. . .

Tak jo lidi... Co říkáte na novou kapitolu?
Napsala jsem ji dřív, než minule. Sice až o dva tydny po posledním dílu, ale pořád lepší, než čekat půl roku, no ne? 😅

Vote nebo komentář potěší a vidíme se příště! 😘

- TARA ❤️