Pokus 316 /CZ/

20.

Adrien's POV

Uběhl další pohodový týden - tentokrát bez zbytečných komplikací.

Chloé se mi už nějakou chvíli vyhýbá (když to není důležité) a Nino mi poradil, jak pomoci Mari s nabráním nějakých těch kil, aby nebyla příliš hubená.

Bavili jsme se o tom, myslím, před třemi dny:

Nino se i se svou láhví piva usadil na pohovce v mém obýváku. Sáhl pro ovladač a přepnul program z My Little Pony na fotbal. Když však po něm Mari - kterou pohádka doslova pohltila - hodila vražedný výraz, přepnul to zpátky. Dále se tak věnovala sledování poníků všech různých barev a my dva jen znuděně upíjeli z piva.

Když ta hrůza - pro Mari zřejmě ne - konečně skončila, odešla nahoru do pokoje.

,,Nezdá se ti Mari nějak moc hubená?" zeptal jsem se jen tak, aby nenastalo trapné ticho. Pohled zaměřil na mě.

,,Ne?" Nechápavě svraštil obočí.

,,Víš, zdá se mi, jako by nic nevážila. Není to hezké, je z ní kost a kůže." S povzdechem jsem si promnul obličej.

,,Klídek, Adriene, u lidí s touto nemocí je to úplně běžné," chlácholil mne a rukou mě poplácal po zádech.

,,Nino, proboha, tys to neviděl nebo co? Ruce jak párátka, nohy též, řebra bys jí mohl klidně spočítat... Já- chci jí pomoct, ale nevím jak." Hlavou jsem kroutil zoufale ze strany na stranu.

,,Víš," začal. Nadějně jsem se na něj podíval. ,,Musíš na to jít pomalu. Začneš sice o něco menší porci, například jako když držíš dietu, ale pak postupně budeš přidávat větší porce. Ale ne zas moc, aby z ní nebyla tlustá koule, jasný?"

,,Jasný," přikývl jsem, ,,díky. Jsem tvým dlužníkem."

,,To si piš, že seš," zasmál, až zaklonil hlavu dozadu.

Dělal jsem to přesně jak mi radil a dnes už toho Mari sní alespoň malinko víc. Ještě to na ní není úplně znát, ale časem z ní přestane být chodící kostra, v to věřím.

Často chodíme (já a Mari) ven na procházky, ale mnohem častěji jsme vzadu na zahradě. Říká, že se jí tam líbí víc a je tam radši. Ráda běhá po zahradě, prý se tak cítí volná, jak mi už ne jednou řekla.

Miluji, když se jí rozzáří oči. Ty jiskřičky v očích, jež se tam objeví pokaždé, když jí dovolím jít ven, stojí za to.

Dnes ale den začal zcela jinak, než všechny předchozí. Již od rána jsem ve vzduchu cítil, že se něco děje. Ráno jsem se totiž probudil sám od sebe. Asi mi nerozumíte... Mě vždycky probudí mňoukání, vrnění nebo už jen její sametový hlásek, ale dneska nic.

Posadil jsem se tedy a promnul si oči, následně se rozhlížeje po místnosti pro zjištění, že jsem v pokoji zcela sám. Vyskočil jsem z postele, hledaje Mari.

,,Mari?!" zařval jsem na celý dům. Úlevou bylo zjištění, že sedí v kuchyni za stolem. Sledovala zeď před sebou, jako by na ní viděla něco hodně zajímavého a nedalo se jí tak od toho odtrhnout zrak.

,,Mari?" Udělal jsem pár kroků blíž k ní a ruku položil na její rameno. Trhla s sebou, jak se lekla, a podívala se na mě. Její oči ze sebe nevyzařovaly žádnou emoci. Byly jakoby mrtvé, bez života.

Přejel mi mráz po zádech a stáhl jsem ruku zpátky k tělu. Tohle přece nemůže být Mari, říkal jsem si pořád dokola, opouštějíc kuchyň. Rychle jsem vytočil číslo na Nina. Bylo mi jedno, že je možná v práci, ale jestli si dobře pamatuji, mlel něco o tom, že by měl mít volno.

,,Adriene, co je zas?" ozval se z druhé strany hovoru jeho rozespalý hlas.

,,Je mi líto, že tě otravuji takhle brzo ráno, ale potřebuji nutně pomoct." Rukou jsem si zajel do vlasů a nakoukl do kuchyně, zda-li se něco nezměnilo, ale ono ne. Seděla pořád stejně a v očích měla stejně nepřítomný výraz.

,,Co-" nenechal jsem ho to ani doříct.

,,Něco je s Mari. Sedí v kuchyni na židli a dívá se nepřítomně před sebe. Nevím, co s ní je, prosím, pomoz mi."

,,Bože, Mari, už zas," zaskuhral. ,,Už letím, za deset minut jsem tam."

Pak zavěsil.

. . .

No nic, dnes jen taková oddechová část, ale s malinko napínavým koncem.

Co myslíte, co je s Mari?

Jo, abych nezapomněla... Tohle je poslední šance napsat do komentářů, co by se podle vás ještě mělo odehrát v tomhle příběhu. Pak už to přebírám já (i s vašimi návrhy).

Díky za votes, komentáře i čtení... Za chyby se omlouvám a brzy nashle 👋

- TARA ❤