Pokus 316 /CZ/

41.

Adrien's POV

"Adriene, kdy už tam budeme?" optala se již po několikáté Marinette.

"Ah, zlato, budeme tam dřív než se naděješ, uvidíš," řekl jsem opět v průběhu hodiny jejím směrem.

"To jsi říkal už patnáctkrát!" vykřikla nevěřícně. Pak se ale otočila tváří ke mně a nahodila ten svůj prosící výraz. "Prosím, řekni mi to... Kdy už tam budeme?"

Tak tomu se opravdu nedalo odolat.

"Ani ne deset minut," vydechl jsem nakonec a přeřadil rychlost. Ještě jsem zatočil volantem doprava a sjel na cestu mně dobře známou.

Marinette se spokojeně a šťastně uvelebila na místě spolujezdce. Byla nadšená, holky neviděla už dlouho.

Tenhle nápad se v mé hlavě zrodil asi den poté, co jsme byli u Nina na první kontrole s miminkem.

"Marinette, co kdybychom si udělali menší výlet?"

"Výlet?" Její nechápavý výraz byl opravdu k sežrání.

"Ano výlet. Co kdybychom zítra zajeli k mým rodičům? Už dlouho jsme je a holky neviděli," podotkl jsem. Ale přemlouvat jsem ji rozhodně víckrát nemusel. Hned začala šťastně pískat a skákat po pokoji. A kdybych ji nezastavil, určitě by si i něco udělala.

Trdlo moje.

"Lásko, teď musíš dávat pozor," zasmál jsem a přitáhl si ji do objetí, kde jsem jí pohladil lehce vypouklé bříško. Ještě to nebylo vidět, ale já, jakožto nadšený otec, jsem skoro každý den měřil její bříško a sledoval ho. Já tedy změnu viděl.

"Promiň," zašeptala s úsměvem a přitiskla ruku na tu mou.

Dokonalost...

Zanedlouho jsem už parkoval před domem mých rodičů. Tohle místo jakoby tu pro mě udržovali pořád volné - vždy když jsem sem přijel, bylo volné.

S Marinette jsme vystoupili a vzali si věci na přespání. Ano, rozhodli jsme se jim udělat takové větší překvápko. Budou starými rodiči a navíc tu přespíme.

Zamkl jsem auto a ruku v ruce jsem s Mari došel až ke dveřím, kde jsem zazvonil na zvonek. Ovšem, klíče jsem měl, ale nechtělo se mi je hledat. Jsem to ale hodný syn, co?

Netrvalo dlouho a zevnitř se ozval dívčí křik a dupot nohou. Oba jsme se s Mari zašklebili.

Klika na dveřích se pohla a my zahlédli rozcuchanou hlavu malé Cassie.

"Adrien!" vykřikla už ne tak šišlavě jako naposledy a hodila se mi kolem krku.

"No ahoj, ty malá příšerko. Hele, kdo je tu se mnou," zasmál jsem se a poukázal na osobu stojící vedle mě.

"Malinette!" To už šišlavé bylo, ale kdo by se na to sladké a bláznivě stvoření zlobil, že? Vždyť ona se to jednou naučí.

Z předsíně už se ozýval hlas mámy, který se ptal, kdo to je. Když nás ale viděla, udělala přesně to, co Cassie. Pořádně nás přivítala objetím.

* * * * *

"Čemu vděčíme za vaši návštěvu? Tedy, ano, nebyli jste tady už dlouho a ani my u vás, ale překvapilo mě, že jste opravdu přijeli. Navíc i na noc! To je úžasné! Ani nevíte, jak moc jsem ráda," mluvila máma, když už jsme měli věci nahoře v mém starém pokoji (který je teď sice malého Thomase, ale toho si rodiče vezmou na tu jednu noc k sobě) a u stolu v kuchyni popíjeli čaj.

Člověk jí ani odpovědět nemohl, hned mluvila dál.

"To víš, máme pro vás všechny velké překvapení," usmál jsem se široce. Ona i táta, který seděl naproti mě, se na nás s údivem podívali.

"Oh můj bože! Vy se budete brát?" vykřikla máma se slzy dojetí v očích a stiskla tátovo rameno.

"Ne, zatím ne. Mysleli jsme něco jiného," zasmál jsem se lehce a rukou zalovil v kapse u kalhot. Z peněženky jsem vybral snímek z ultrazvuku, který byl vytisknut pro ně a podal jim ho.

Táta ho vzal do ruky a máma na něj zaostrila zrak zpoza tátova ramene. Její oči se však potom zalily slzami ještě víc a ruku si přidržela u pusy.

"Nemáte radost?" optala se smutně Mari. Dokonce i její ouška se sklopila.

"Ne ne, zlato, pamatuješ? Já taky plakal," šeptl jsem jí do ouška a jí se hned rozzářily oči.

"Takže máte radost?" zeptala se pro ujištění.

"Já budu babička, no tohle! Ani nevíte, jakou mám z vás dvou radost. Moc vám to přeju," vzlykla s širokým úsměvem.

"Adriene, Marinette, gratulujeme," usmál se na nás i táta a mě poplácal rukou po rameni.

Celý den jsme pak trávili klábosením o jméně pro miminko, jak klučičím, tak holčičím. Rodiče nám dávali pár rad, co dělat a nedělat při těhotenství a i pak. Bylo to opravdu skvělé.

Večer u večeře jsme to řekli i sestřičkám a ty měli stejně velkou radost. Dokonce i malý Thomas se usmíval, i když nám vůbec nerozuměl.

Tohle oznámení tedy považuji za velice úspěšné.

. . .

Ahojkyyyyyy!!! Tak jak je zpátky ve škole? Komu chybí prázdniny? (Mě)

Je tady neděle a po týdnu a půl vám přináším novou kapitolu. Někdo chtěl opět vidět Adrienovu rodinu. Tak tedy... Tram tada dá!!! Tady to je 😉

Snad se vám část líbila. Komentáře i hvězdičky mě velice potěší a za případné chyby či překlepy se hluboce omlouvám.

Zatím se mějte!!

- TARA ❤️