Pokus 316 /CZ/

43.

Adrien's POV

Já... Byl jsem opravdu zmatený a hodnou chvíli mi trvalo, než jsem to všechno stihl pobrat.

"Jsou dvě?" zeptal jsem se.

"Ano, dvě," přikývl Nino a dál běhal sonem po Mariině bříšku. Ani se na mě nepodíval, jenom dál hleděl na obrazovku.

"Dvojčata?" ujistil jsem se ještě jednou, jen pro jistotu. Připadal jsem si sice jako idiot, no musel jsem si to všechno v hlavě poskládat, abych všemu rozuměl a mohl to vstřebat.

"Dvojčata," přikývl se smíchem a konečně se na mě podíval, dokonce i přestal Marinette běhat po bříšku tím přístrojem na sono. "Chcete tři snímky, jako obvykle?"

Pouze nepřítomně jsem přikývl a stiskl Mari ruku, za kterou jsem ji ještě pořád držel. A konečně jsem se odvážil na ni podívat. Také vypadala zaskočeně tímto novým faktem, který nám Nino právě sdělil.

Byl to šok. Přeci, uznejte sami... Marinette jako hybrid neměla vůbec žádnou šanci na to, aby otěhotněla. Byl zázrak, že se nám to podařilo. A teď? V jejím bříšku jsou dvě nádherná miminka, dvě malinká stvoření, naše miminka!

"Pane bože," šeptl jsem s obrovským úsměvem na tváři a druhou rukou ji něžně pohladil po tváři. Donutilo ji to podívat se na mě, mně do očí. "Marinette, my budeme mít dvojčata, dvě miminka! Není to skvělé?"

Pořád omámeně přikývla, no na jejích rtech už se začal rýsovat úsměv. Oči se jí zaleskli slzami štěstí a jednu zbloudilou slzu jsem jí dokonce palcem setřel z tváře.

"Adriene, já jsem tak šťastná," vzlykla dojatě. Na nic jsem nečekal a přitáhl si ji do krátkého, no procítěného polibku, v němž byli všechny emoce. Jenom samé štěstí a láska.

"Ale jak je to možné?" zeptala se malinko roztřeseně na to, co i mně vrtalo hlavou, když jsme se od sebe odlepili. Nino k nám přistoupil i s třemi fotkami z ulzrazvuku, jak jsme chtěli. S tichým 'děkuji' jsem si je od něj převzal.

"Přiznám se, že sám nevím. Ale můžu to zjistit. Jenom potřebuji větší vzorku krve, než jakou jsem už odebral," usmál se nejistě a ze šuplíku pracovního stolu vytáhl stříkačku. Mari na chvíli znejistila, no nakonec pomalu přikývla.

"Děkuji. To víš, je to vážně velký zázrak a rád bych věděl, čemu za to vděčíme," usmál se vesele a přistoupil k Marinette. Pomalu jí do žíly napíchl jehlu a odebral si vzorek krve. Bylo to za pár vteřin hotové a Marinette to zvládla jako pravá hrdinka.

Myslím, že to těhotenství jí jenom prospívá, už se dokáže postarat i sama o sebe a chová se vždy přiměřeně k dané situaci.

I když... Když jsme sami, je to zase moje malé koťátko, co by si pořád jen hrálo a mazlilo se.

"Ale vraťme se k rozdělané práci. Jdeme zajistit pohlaví i druhého miminka, ať vám je můžu sdělit," zasmál se a vrátil se na svou židli u ultrazvuku.

"Tak se podívejme." Dlouze se zahleděl na ultrazvuk, jako kdyby tam četl nějakou dlouhou esej, která jo něčím zaujala. "Aaaa, dobře. Tak už to vím."

"Nenapínej nás," pobídl jsem ho se smíchem. Nino hned vypnul obrazovku a podíval se s úsměvem na nás dva. Oba jsme už byli netrpěliví.

"Holčička," vydechl společně s odpovědí. To slovo se mi pak v hlavě ozývalo jako ozvěna.

Krásná ozvěna..

"Panebože, budeme mít holčičku," usmála se pořád dojatě Marinette a stiskl a mou ruku v té své.

"A druhé miminko?" zeptal jsem se nadšeně.

"Taky," zasmál se a zavrtěl nad tím vším hlavou.

"Budeme mít dvě holčičky. Naše dvě miminka jsou holčičky, Adriene!" radovala se.

"Já vím. Budou to naše dvě malé princezny. Máma bude z té novinky nadšená," rozplýval jsem se. Věděl jsem si ji živě představit, smála by se a usmívala od ucha k uchu.

A taky by brečela, je to citlivka...

Po vyšetření nám Nino ještě podal vitamíny, které pomůžou miminkům správně se vyvíjet a bylo po všem. Mohli jsme jet domů.

"Hned jak budu vědět něco víc z těch vzorků, dám vám vědět," usmál se na nás ještě Nino, když nás vyprovázel.

"Za všechno ti moc děkujeme. Opravdu nám moc pomáháš." Nedalo se slovy pořádně popsat, jak moc jsem za to všechno byl vděčný.

Nino nám pomáhal jak jen mohl, vyšetřoval Marinette celé těhotenství a ještě předtím jí pomáhal i když měla jenom chřipku. Dokonce pro nás vždy sehnal léky z Institutu. Nino je opravdu príma kámoš.

Rozloučili jsme se a již sami nasedli do auta, pořád ohromení, ale hlavně štěstím bez sebe.

Až doma jsme se konečně vrhli jeden druhému do velkého a dlouhého objetí, do kterého jsme dali všechny naše emoce, které jsme zrovna v tu chvíli pociťovali.

Bylo to všechno tak neuvěřitelné. Budeme mít miminka, dvě krásná miminka, dvě malé princezny. Jenom naše!

Už jsem jen doufal, že se nic zlého nestane a my budeme už jenom šťastní...

. . .

Haló, haló všichni, jsem zpět!!!

Ani slovy se nedá vyjádřit, jak jsem ráda, že jsem zpátky. Vím, že jsem už opravdu dlouho nepřidala žádnou kapitolu. Ale bylo by ode mě opravdu hnusné, kdybych tenhle příběh nedopsala a neukončila. Myslím, že vám to všem dlužím.

Ale teď ke kapitole... Jaké máte z toho všeho pocity? Čekal to někdo? A co si myslíte, že bude dál?

Určitě mi napište své dojmy a pocity do komentáře, moc se na ně těším! ☺️

Zatím ahoj, vidíme se u příští kapitoly...

- TARA ❤️