Pokus 316 /CZ/

50.

Nobody's POV:

Mladý blonďatý muž seděl ve svém domě, ve svém obývacím pokoji na gauči. V ruce držel láhev s vychlazeným pivem a díval se před sebe na televizi, která vůbec nehrála. Zíral na černou obrazovku a seděl sám v úplné tichosti.

Asi by mohl trávit svůj čas lépe, ale když se podíváme trochu vzad a zjistíme, že minulé tři dny strávil v posteli, dnešek byl úspěch. Byl v práci a večer se nezavřel do ložnice s pláčem.

Pomalu se začínal dávat dokupy, i když se mu to nelíbilo. Nechtěl, aby tím zapomněl na svoji lásku, ale taky nechtěl zničit sám sebe. Obě tyto jeho stránky a myšlenky se v něm byli a zabírali jeho mysl.

Ovšem, ještě jedna myšlenka, úplně nová, je všechny přebila.

Z hlavy nedokázal dostat jeho dnešní setkání se svou neschopnou bývalou asistentkou. V práci se mu dařilo ji zahnat prací (naštěstí), ale doma, osamotě, mu to moc nešlo.

Nehráli mu jisté detaily jejich krátkého rozhovoru. Proto se nemohl zbavit té vzpomínky a zlého pocitu z celé té situace.

Adrien měl štěstí a od užírání se svými myšlenkami ho vyrušil zvonek u dveří. Bylo jen pár možností, kdo tam mohl stát, beztak nezavolal z obýváku, že je otevřeno. Zvedl se z gauče a šel otevřít sám.

"Čau, donesl jsem pití," usmál se na něj povzbudivě jeho nejlepší kamarád, obešel blonďáka a došel až do obýváku i s plechovkami piva, které s sebou přinesl.

"Jasně Nino, jen pojď dál," zahudral si Adrien sám pro sebe a zavřel za ním vchodové dveře.

Nino přišel tentokrát bez Alye, což bylo zvláštní, jelikož ti dva byli nerozluční a pořád se na sebe lepili.

"Koukám ale, že úplně zbytečně. Začal si beze mě," uchechtl se Nino s pohledem na láhev piva na stolku uprostřed obývacího pokoje.

"Jo, potřeboval jsem uvolnit a něco si sám v hlavě probrat," řekl unaveně Adrien a svalil se na gauč. Přesně do pozice, ve které byl, než jej vyrušil zvonek a kámoš vedle něj.

"Od toho jsem tady já," zasmál se, pohodlně se usadil a otevřel pivo i sobě. "Tak povídej, co tě užírá a co trápí tvou duši."

Adrien vydechl zadržovaný dech. Vlastně si ani neuvědomil, že nějaký zadržoval.

"Jako bys nevěděl," odsekl a upil si z láhve.

"Já moc dobře vím, co se stalo. Ale tváříš se jinak," řekl zamyšleně a dál zkoumal blonďákovu tvář, jeho obličej, jeho výraz. "Pochopil bych, kdyby byl tvůj výraz plný bolesti, jako tomu bylo doteď, ale není. Trápí tě něco úplně jiného, než ten únos."

Páni, z Nina by byl celkem dobrej detektiv, pomyslel si Adrien a uchechtl se.

"Dnes jsem měl zvláštní návštěvu," začal tedy s vyprávěním. Měl pocit, že když se někomu svěří, uleví se mu. A už nad tím nebude tolik přemýšlet. A taky, že vše najednou bude jednodušší.

Nebude... A i když to věděl, stejně v to doufal.

"Takže ty mi tady říkáš, že za tebou byla ta blonďatá kráva, už od začátku věděla, co se tady stalo a ještě tě chtěla sbalit?" zeptal se, jakoby jen pro ujištění a shrnutí celé situace, Nino, když mu Adrien vše řekl.

Po Adrienově přikývnutí odložil svou nedopitou plechovku na stolek a prsty si promnul kořen nosu a zavřel oči.

"Taky ti to nedává smysl?"

"Chápu, proč si byl tak zamýšlený," opravil jej Nino, ale stejně kývl na souhlas.

Na chvíli nastalo v celé místnosti ticho, které přerušovalo jenom tikání hodin nad televizí. Oba tuze přemýšleli nad touhle situací a než jeden z nich nakonec promluvil, přešlo i deset minut a oba vypili polovinu svých piv.

"Rozhodně to není náhoda, Adriene. Chloé to neměla od koho vědět, nikdo z okrsku by jí to neřekl. Musela to vědět od jinud," řekl Nino.

"Řekni mi něco, co nevím," protočil očima Adrien.

"Co když za to může ona?" vypadlo z jeho kámoše. Adrien se na něj překvapeně podíval. "Dávalo by to smysl. Možná nenašla vzorku právě ona, ale na prověření úplně všech vzorků musí dát někdo podnět. Pracoval jsem tam a vím, že se všechny nezkoumají úplně do detailů. Proto je doteď nikdo nenašel, když jsem je tam dal. Pak mě najednou vyhodili a vzali mi všechno vybavení. A taky jen ona mohla vědět, komu patří ten pozitivní vzorek. Určitě jim dala tip, i to kde bydlíte jim určitě řekla ona."

Adrien na něj ohromeně hleděl a i když si zprvu myslel, jaká blbost to je, sám někde v uvnitř sebe tušil a věděl, že to dává smysl.

Mohla by to být pravda...

"Nino, měl bys pít častěji, docela ti to pak myslí," řekl uznale a poplácal hobby
po rameni.

"Jo, ale tobě ne," zasmál se druhý muž v místnosti.

"Jenomže nemáme důkazy a bez nich nemůžeme jít na policii," povzdechl si Adrien a jeho blonďaté vlasy mu spadli do tváře.

"Tak máme jenom dvě možnosti," povzdechl si i Nino a zadíval se na blonďáka vedle sebe. "Buďto nějaké seženeme, anebo to vyřešíme sami."

Zatímco dva kluci už vymýšleli spletité plány, v budově na druhém konci města seděl ve své kanceláři pan Lange a zuřivě ťukal do klávesnice u svého počítače. Čekal na svého zaměstnance, který (jak pan Lange doufal) mu donese konečně nějaké výsledky a dobré zprávy. Doufal v pokroky.

Když konečně Luka přišel do kanceláře svého šéfa, by velice nervózní. Ve výzkumu se nikam neposunul a moc dobře věděl, že jeho zaměstnavatele to rozhodně nepotěší.

"Tak? Jak jsme pokročili? Už známe příčinu i způsob, jak docílit oplodnění u jiných hybridů?"

Luka nejdříve polkl, než promluvil. "Ne, pane."

Ťukání do klávesnice ustálo a jeho šéf na něj zvedl jeho oči plné vzteku.

"Udělali jste všechny testy, vyšetření i pokusy?" zavrčel. Luka pouze tiše přikývl. "Nic se nedá dělat, musíme to zjistit na vlastní oči."

"Jak to myslíte?" Lukův hlas se malinko chvěl. Neměl dobré tušení.

"Prošetříme její dělohu zevnitř."

"Ale pane, to bych ji musel operovat a vybrat ty děti ven," zhrozil se modrovlasý kluk.

"Jsem moc rád, že jsme se pochopili, pane Couffaine. A pokud to neuděláte do tří dnů, dostanete to písemně. I s vašimi propouštěcími papíry," zavrčel starší v místnosti a opět se začal věnovat svému počítači, což jasně značilo konec debaty.

Luka trhaně vydechl a otočil se na odchod. Musel zpracovat jeho nový úkol, který se mu vůbec nelíbil.

Dobře věděl, že je to dost velké riziko. Mohl tím zabít ne jenom děti, ale i Marinette. A to by bylo pro něj ještě horší, vyhazov by pak dostal určitě. Navíc si tohoto hybrida oblíbil.

Bohužel, rozkaz byl rozkaz...

. . .

No... Myslím, že pravé napětí přichází až teď. Kdo čekal takový vývin situace?

A kdo má stejné podezření jako kluci, co se týče Chloé? No nejsou ti dva ale hlavičky? 😁

Každopádně jsem moc ráda, že se příběh líbí (doufám) a že mě nechcete zabít (doufám). Tak zatím pá a vidíme se u další části!

- TARA ❤️