Pokus 316 /CZ/

42.

*o 3 měsíce později*

Adrien's POV

Čas nám hrozně rychle běžel. Pořádně jsme si to ani neuvědomili a uběhli 3 měsíce od návštěvy u mých rodičů.

Což také znamenalo, že Mari bude zanedlouho končit 5. měsíc těhotenství.

Mari byla každým dnem víc kulatější a kulatější z toho, jak nám drobek rychle rostl. Avšak, když si to porovnám s těhotenstvím mamky, Mari měla mnohem větší bříško než máma v 5. měsíci, kdy čekala Thomase.

Nechtěl jsem raději propadat panice. Marinette moc ráda jedla, což způsobilo těhotenství, a tak se není důvod divit, že miminko bylo malinko větší, než by správně mělo.

Tedy, doufal jsem, že to je tím a ne něčím jiným. Taky čím jiným to být mělo, že?

Přípravy na příchod miminka byly taky v plném proudu. Pokojík už byl téměř hotov, stačilo už jen koupit postýlku a když budeme vědět pohlaví miminka, tak pak koupíme i oblečení.

Kvůli barvě stěn jsme se nakonec i pohádali, každý trval na svém návrhu, než jsme vybrali konečně tu, co nás oslovila a zalíbila se nám. Proto jsme tři stěny natřeli barvou vanilkového odstínu a jednu světlehnědou. Bylo to krásné, moc se nám to líbilo. Na tu hnědou stěnu jsme pak pověsili poličky a nechali místo pro postýlku.

Krom pokojíčku jsme připravili i dětskou sedačku do auta, do kuchyně, taky kočár - v neutrální světlehnědé barvě.

Co se týče jména, tak zatím nemáme přesně určeno jedno jméno, které se nám líbí ze všeho nejvíc. Pořád vybíráme mezi Elise a Claire pro holčičku a mezi Tyler a Mason pro kluka.

Rozhodli jsme se však, že o jméně rozhodne až konečné poznání pohlaví našeho děťátka.

Což vlastně bylo dnes...

Jako pokaždé jsem nás s Mari odvezl k Ninovi, který dával Marinette kontroly málem každý druhý týden, aby jsme si byli jistí, že je vše v pořádku, jelikož tohle těhotenství u hybrida ženského pohlaví je vůbec první v historii těhotenství u všech kočičích hybridů.

Po Ninově přivítání jsem Mari dovedl do již známé místnosti, kde Nino pracoval. Měl to tady pořád stejný, jenom těch pavučin v rozích místnosti jaksi přibývalo. Asi sem nepouští Alyu, aby mu tady trochu poklidila a jemu se do toho moc nechce.

Oba nás usadil naproti jeho stolu a jako obvykle se začal vyptávat.

"Tak co, Marinette? Žádné komplikace? Nějaké problémy?" Jeho úsměv byl velký, ale zdaleka ne tak velký, jakým byl ten můj.

"Ne, nic takového. Žádné problémy jsem neměla. Je to naše malé zlatíčko, ani tak často nezlobí, jenom někdy a tehdy je to vážně velká rána," zahihňala se.

Oh ano, sami jsme se s Mari smáli, že to naše malé bude jednou chodit na nějaké bojové umění, protože taková rána, to je škoda nevyužít.

"Hmm, to je zajímavé, děťátko by ještě nemělo dávat tak velké rány," zamumlal si jen tak pro sebe, ale beztak jsme jej slyšeli oba až moc dobře.

"Také jsem si všiml, že máš větší bříško, než jiní v téhle fáze. Ale jak se zdá, tak se jen dítě rychleji vyvíjí a není se čeho obávat," dodal ještě a my si oddechli. To, jak mi kámen spadl ze srdce, bylo slyšet určitě až v Číně.

"No dobře, přejdeme k odebrání krve, vážení a ultrazvuku." S širokým úsměvem se zvedl a došel pro injekci. Z té měla moje kočička ješte pořád strach, ale už to bylo lepší než na začátku. Pamatuji si, jak pořád cukala rukou a vlastně i celým tělem, málem tady všechno porozbíjela, jen aby se dostala od té věci co nejdál.

Teď ji stačilo pouze chytit za ruku a šeptat jí hezká slůvka do ouška na uklidnění.

Pak se přešlo na vážení, což si všechno podrobně Nino zapsal do její složky, a pak se přešlo k tomu nejlepšímu - k ultrazvuku.

Hned jsem se postavil vedle Marinette, která již ležela na lůžku s rozetřeným gelem a Nino jí běhal tím zvláštním udělátkem po vystouplém bříšku.

"Podívej, tady ho máme," usmál jsem se a prstem lehce ukázal k monitoru počítače, kde se ten náš malý drobeček hýbal.

"Nebo ji," podotkla se smíchem Mari.

"Nebo ji," přikývl jsem a dál se zasněně díval na toho drobečka.

"Tak jo, chcete vědět pohlaví?" optal se Nino, když hlavu otočil od obrazovky k nám.

"Co je to za otázku? Jasně, že chceme!" křikl jsem nadšeně a Mari mi stiskla štěstím ruku, kterou jsem ji držel za tu její.

"Měl jsem to předpokládat," zasmál se pobaveně a vrátil pohled na monitor. Pořádně se na něj zahleděl.

"Jak jsem si myslel," usmál se.

Je to tady... Je to tady! Konečně budeme vědět pohlaví našeho malého zazraku!

Pak se ale stalo něco, co mě i Marinette znepokojilo.

Nino se zamračil a pořádně se zahleděl na obrazovku s černobílým obrazem našeho miminka. Dokonce se i židlí přisunul blíž, aby mohl vidět co nejlépe na různé detaily.

"Děje se něco?" zeptal jsem se s mírnými obavami.

Nino natočil monitor více na nás, abychom mohli vidět to, co nám chtěl ukázat.

"Vidíte tady tohle šmouhu?" zeptal se a ukázal na našeho drobečka.

Pouze jsme přikývli.

"To je vaše miminko," doplnil.

A co je na tom zvláštního? Vždyť to už víme? divil jsem se v mých myšlenkách.

Pak pokračoval.

"A tohle," prst posunul víš k další šmouze, "je vaše druhé miminko."

. . .

Takže lidi, na omluvy ode mě jste už asi zvyklí, takže se bez toho obejdeme.

Vím, že mi to dlouho trvalo, nejdu se na nic vymlouvat, prostě jsem neměla nápady. Ale díky MagdalenaMatoukov jsem se opět pustila do psaní, abych vás už tolik nenatahovala z dějem příběhu. I když, teď jsem si asi zavařila tím koncem, co? 😅

OTÁZKY:
1. CO SI MYSLÍTE, JAKÉ BUDOU MÍT MININKA POHLAVÍ?
2. JAKÉ JMÉNO BY JSTE VY VYBRALI PRO KLUKA A JAKÉ PRO HOLČIČKU?

Své tipy pište do komentářů, jsem na ně zvědavá!!

Snad se vám kapitola líbila, pokud ano, tak zanechte hviezdičku ⭐ nebo komentář 💬 a vidíme se u dalšího dílu.

- TARA ❤️