Pokus 316 /CZ/

1.

Adrien's POV

Jak to myslí, pokus 316? nechápal jsem.

,,Dělali na tobě pokusy?" zeptal jsem se, když si opřela hlavu o mé rameno. Na mou otázku jen přikývla.

,,Zkus říct ano, koťátko," pobídl jsem ji. Chtěl jsem jí udělat radost, což by jí možnost umět mluvit určitě udělala.

,,A-aaa-nno," řekla koktavě, no vykouzlilo jí to obrovský úsměv na tváři. Přesně jak jsem předpokládal.

,,No vidíš, jak ti to jde," usmál jsem se na ni taky a podrbal ji za ouškem.

,,Aa-no," zkusila opět. Byla nadšená, bylo to na ní poznat. Ještě párkrát slovo zopakovala, než ho řekla správně a plynule, bez zakoktání.

,,Takže, ještě jednou... dělali na tobě pokusy?" zeptal jsem se. Dívka přede mnou sklopila ouška až málem zmizela mezi jejími černými vlasy a podívala se na své ruce v klíně.

,,Ano."

,,Je to důvod této tvé podoby?" zeptal jsem se a opět si prohlédl její krásná černá ouška a ocásek stejné barvy, ale s bílou špičkou.

,,Ano," opět přikývla a podívala se na mě, jako by pořád nevěřila, že mi její ouška a ocásek nevadí. Uznávám, zprvu jsem se divil, ale teď mi přijdou spíše roztomilá, než divná. Moc se k ní hodili, byla tak ještě roztomilejší, než by byla bez nich.

,,Neboj, jsou vážně hezké." Věnoval jsem jí obrovský úsměv, načež se začervenala. A to jsem si myslel, že roztomilejší už být nemůže.

MŮŽE!

,,Dd-děkkuji," poděkovala a podívala se mi hluboko do očí. Ty její byly krásně pomněnkově-modré. Byly jako dva oceány.

,,Odkud vlastně jsi? Chci říct, hybridi se jen tak po ulici neprocházejí každý den."

,,J-já..." nedořekla, nemohla. Pochopil jsem, že černovláska, jež sedí vedle mě, zřejmě nezvládne říct název zařízení, v němž strávila nepochybně celý svůj život.

,,Neboj se. Bylo to nějaké zařízení, budova, laboratoř...?"

,,Lab-borat-ttoř," přikývla a z oka ji vypadla slza, vyvolaná zřejmě nepříjemnou vzpomínkou na toto zařízení. ,,I-iinsti-iit-ttut." Její koktání bylo tak roztomilé, že jsem se usmál, nehledě na to, co říká. Až později mi došel význam jejích slov.

,,Heal Convert Institute?" zeptal jsem se ohromeně, nikdy by mě nenapadlo, že tenhle institut slouží zrovna jako středisko s hybridy. Dívka, jejíž jméno mi bylo pořád neznámé, přikývla a hlasitě jí zakručelo v břiše, načež jsem se ušklíbl.

,,Pojď," řekl jsem směrem k ní a šel pomalu do kuchyně, kde jsem se společně s ní posadil na židli u stolu. Dívka se pustila do večeře, v podobě misky plné ovesné kaše, kterou jsem pro ni udělal než se vzbudila.

Takhle jsme tam v tichu seděli, než nás vyrušil zvonek u dveří.

,,Klidně jez dál, já se jdu zatím podívat, kdo přišel a hned jsem zpátky, ano?" ujistil jsem černovlásku a po jejím přikývnutí jsem šel otevřít dveře, za nimiž stál můj nejlepší kámoš Nino.

,,Brácho, jak jde život?" zeptal se a jak už u něj bývá zvykem, plácl si se mnou.

,,Nino, copak tady děláš? Neviděl jsem tě snad měsíc," zasmál jsem se a pustil ho dovnitř.

,,Ah, to víš, ta práce mě jednou zničí," zasmál se teď už i on a společně jsme přešli do obýváku, kde jsme si sedli na gauč. Až teď jsem si pořádně uvědomil, že vlastně ani nevím, kde pracuje.

Ani ne za chvíli se ve dveřích objevila kočičí dívka. Oba jsme se na ni podívali a zatímco na mé tváři se objevil úsměv, na Ninově tváři bylo znát překvapení.

,,Marinette?"

,,Vy se znáte?" zeptal jsem se a vůbec neskrýval šok ve svém hlase.

,,Dělám v Instutu, ze kterého pochází," odpověděl jednoduše, jakoby jsme si právě povídali o počasí.

,,Nikdy jsi mi neřekl, že tam děláš. Jak dlouho?" ptal jsem se dál, moje zvědavá stránka se nyní probudila.

,,Už něco přes dva roky, Adriene. Dělám tam jednoho z vychovatelů a jednou z mojich svěřenkyň byla i Marinette, nebo-li Pokus 316, nemám pravdu?" úsmál se na dívku, která se usmívala od ucha k uchu.

,,Nino!" vypískla a rozběhla se za ním. Vpadla mu do náručí a on ji s úsměvem objal.

Musím uznat, že na ně byl krásný pohled, no najednou se ve mně probudil pocit žárlivosti.

Marinette, jak jsem se od Nina dozvěděl, si zívla, tak jsem usoudil, že je čas jít spát. Odvedl jsem ji do pokoje pro hosty, kde se uložila do velké postele a ani ne za chvíli usnula.

,,Kde jsi ji našel?" zeptal se mě Nino, když jsem se vrátil dolů.

,,Asi před třemi hodinami v parku. Byla sama, spala pod stromem. Já ji tam prostě nemohl nechat," zavrtěl jsem hlavou a podíval se na něj. Jeho výraz nic neříkal, ale byla v něm přeci jen znát lítost vůči dívce spící nahoře v pokoji.

,,Bože, ani jsem nevěděl, že ji vyhodili," povzdechl si a promnul si rukama obličej. Pak se podíval na mě. ,,Hodláš si ji nechat?"

Na chvíli jsem zaváhal, ani sám nevím proč, bylo to zbytečné... To kotě jsem si zamiloval hned jak jsem ho uviděl.

,,Ano," pronesl jsem klidně, načež Nino s úsměvem přikývl.

,,Dobře, můžu ti s ní pomoct, přeci jen ji znám dýl, než ty," řekl, poplácal mě a odešel z mého domu. Já se vydal nahoru a chtěl vejít do své ložnice, no zastavilo mě mňoukání z pokoje pro hosty, tak jsem se vydal tam.

Marinette se vrtěla v posteli a mňoukala, zřejmě se jí něco zdálo a nebylo to dvakrát příjemné. Lehl jsem tedy k ní a objal ji, načež se hned uklidnila

A tak jsme společně usnuli v objetí.

. . .

Uh, ahoj lidi, snad se kapitola líbila a snad tam nebylo moc chyb.

Moc mě vaše komentáře potěšili, jste nejlepší 🌟

Meow všem a pa zítra :-*

-TARA ❤