Pokus 316 /CZ/

15.

Adrien's POV

Myslel to Nino vážně? Myslel vůbec? Mám ho brát vážně? Co když mě chtěl jen zmást tak, jak to umí jen on?

A já? Co vlastně cítím?

Ještě nikdy jsem nebyl tak hrozně zmatený vlastními pocity...

Co to se mnou, sakra, je?!

Nemohl jsem spát již několik dní. Mari si ničeho nevšimla, neměla žádné podezření, že se něco děje. Já tak mohl přemýšlet, zda má ten brejlatý skřet pravdu nebo si ze mě jen střílí, což by nebylo poprvé a jak ho znám, tak ani naposled.

Huh, znám ji měsíc a něco a už přemýšlím, co k ní cítím. Ano, líbí se mi, je opravdu moc krásná, ale že bych snad něco cítil?

Možné to je...

Když si to celé projdu ještě jednou, možná na tom něco málo pravdy bude, ale jako správný chlap si to, samozřejmě, nemůžu přiznat. To až si budu zcela jist.

Jak jsem tak ležel vedle ní v posteli, nepřítomně hledíc do stropu, ani jsem si neuvědomil, že už svítá a tělíčko vedle mě se probouzí. Malinko, ba až nepatrně, že by to jeden nepostřehl, se zavrtěla než zvedla hlavu a otevřela svá modrá očka, unaveně si mě prohlížejíc.

,,Dobré ráno, princezno," neodolal jsem.

,,Dobré ráno," zachichotala se nad přezdívkou a posadila se, protahujíc si u toho svaly jako skutečná kočka, kterou z části vlastně je. Zastříhala oušky a otočila se zpátky ke mě i s úsměvem tančícím na její tváři. ,,Bude dnes Adrien učit barvy?"

,,No, přemýšlel jsem spíš nad procházkou v parku," usmál jsem se, přičemž jsem jí dal několik pramínků vlasů za ucho, aby jí nepadaly do tváře. ,,Ale tak, když se chceš učit barvy, budeme se učit barvy," pokrčil jsem nenuceně rameny.

,,Ven?" Výraz tváře jí na chvíli znejistil, avšak po chvíli, co si dala některé informace dohromady, se rozzářila jak sluníčko na letní obloze.

,,Ano, ven. Dlouho jsme nikde nebyli, tak mě napadlo, že bychom si mohli udělat procházku. V parku jsi ještě nebyla a já myslím, že se ti tam bude líbit."

,,Ano, ano, ano! Prosím, prosím, moc prosím. Mari by chtěla ven!" Začala skákat po posteli, než jsem ji zastavil ze strachu z pádu, jenž by nebyl pěkný. Klekla si tedy přede mě a udělala na mě jeden ze svých psích pohledů, kterým jsem měl vždy problém odolat. A ona to věděla.

,,Jasně, zlatíčko. Nejdřív se nasnídáme, oblékneme a pak půjdeme ven." Poté s hlasitým "Jupí!" vyběhla z ložnice někam dolů. Odhadoval jsem kuchyň a když jsem ji tam viděl dělat nám snídani - cereálie s mlékem - mohl jsem se pochválit za přesný odhad.

Snídani do sebe prakticky naházela. Jen si sedla a znovu se postavila už s prázdným talířem, ukládaje ho do dřezu a běžíc nahoru, nejspíš se obléci.

Nedostatek spánku se na mě začal projevovat. Snažil jsem se ho zakrýt úsměvem, jenž také způsobilo šťastné pištění kočičí dívky, ale jakmile jsme přešli bránou do parku, začal jsem pociťovat únavu.

Mari šťastně běhala po parku v růžové větrovce, zatímco já si sedl na dřevěnou lavičku poblíž. Byla studená, to jo, ale vážně jsem si myslel, že omdlím únavou.

Náhle ke mně Mari přiběhla se starostí vepsanou v tváři.

,,Adrien? Co je?" ptala se a usedla hned vedle mě, hladíc mě po zádech.

,,To nic, jsem jen unavený, moc jsem toho nenaspal," usmál jsem se hraně.

,,Proč nespal?" Nechápavě se na mě zadívala. ,,Adrien měl noční můra?" zděsila se.

,,Jo, ale neboj, je to dobrý," lhal jsem. Nemohl jsme jí hned říct 'Poslyš, Mari, nevím to jistě, ale asi tě miluji.' Stejně, malá lež někdy neuškodí, no ne? Hlavně, když je myšlena dobře.

,,Co Adrienovi zdálo? Mari to nikomu neřekne, ani se nebude smát, Mari slibovat." Přisunula se o kousek blíž ke mně a objala mě.

,,To není důležitý."

,,Je, Mari chce pomoct." Zasmál jsem se její tvrdohlavosti.

,,Zdálo se mi, že mi tě vzali." Ani nevím, jak mě to napadlo, ale měl jsem z toho strach, protože... Co když se to jednoho dne vážně stane? Co budu dělat pak? Zvykl jsem si na její přítomnost natolik, že už si život bez ní neumím představit.

,,Oh," vydala ze sebe a ještě víc zpevnila naše objetí. Nic víc na to neřekla. Nevěděla, zda se to může stát nebo ne a nechtěla mi lhát. Jak to vím? Znám ji.

Vítr se opřel do našich těl a otřásl jak mým, tak i jejím tělem.

,,Je zima. Půjdeme domů, co ty na to? Udělám nám horkou čokoládu a pak se můžeme dívat na pohádku, jakoukoli budeš chtít." Vstal jsem a natáhl k ní ruku.

,,Popelku?" Radostně jí zajiskřilo v očích a k tomu ještě zavrtěla ocáskem.

,,Například," usmál jsem se.

,,Hurá!"

. . .

Ahojky, snad se část líbila...

Tahle kapitola je sama o sobě divná, ale aspoň víme, jak velký má ve svých pocitech Adrien guláš...

Máte nějaký nápad nebo přání, co by se mělo v příběhu podle vás odehrát? Příjmu cokoliv. Mám nápady, ale napadlo mě realizovat i ty vaše, než se v knížce objeví ta dvě krásná slůvka lásky.

Předem děkuji, mějte se a brzy nashle 👋

- TARA ❤